1.díl: Proč je Náhorní Karabach víc než jen spor o kus hor
O Náhorní Karabach se mluví jako o územním sporu. Ve skutečnosti jde o konflikt, kde obě strany věří, že ustoupit znamená ztratit vlastní historii. Není to jen spor Ázerbájdžánu a Arménie.
Takové vysvětlení zakrývá podstatu problému. Karabach není jen prostor na mapě. Je to místo, kde se střetávají dvě identity, dvě historické paměti a dvě odlišné představy o spravedlnosti. A právě proto je tento konflikt tak odolný vůči řešení.
V běžných konfliktech jde o zdroje, strategii nebo bezpečnost. V Karabachu jde o význam. Pro Armény představuje historickou přítomnost – kontinuitu kultury, náboženství a života, který sahá hluboko do minulosti. V jejich pohledu nejde o cizí území, ale o vlastní prostor, o něco, co bylo ztraceno a má být navráceno. Pro Ázerbájdžán je situace opačná. Karabach je otázkou státní suverenity. Mezinárodní právo ho uznává jako součást ázerbájdžánského území. V tomto rámci nejde o historii, ale o princip. Stát, který nedokáže kontrolovat své území, přestává být plnohodnotným státem. Tady nevzniká spor mezi pravdou a nepravdou. Vzniká spor mezi dvěma různými definicemi reality. Jedna stojí na historickém nároku, druhá na právním principu. A mezinárodní politika má tendenci upřednostňovat ten druhý.
Západní diplomacie je postavena na víře, že konflikty lze řešit kompromisem. Že je možné najít střední cestu, která bude přijatelná pro obě strany. Karabach tuto představu systematicky rozbíjí. Jak chcete kompromisně rozdělit identitu? Jak chcete "napůl" vzdát historii? Jak chcete přesvědčit stát, aby dobrovolně akceptoval ztrátu kontroly nad vlastním územím? V takové situaci kompromis neznamená řešení. Znamená porážku. A právě proto se konflikt dlouhodobě neřešil. Ne proto, že by neexistovaly návrhy nebo jednání. Ale proto, že žádný výsledek nebyl pro obě strany současně přijatelný. Každý kompromis by byl pro jednu z nich nepřijatelný už z definice. Do toho vstupuje další faktor, který bývá podceňován: paměť. Karabach není jen konflikt o prostor. Je to konflikt o minulost – a o to, jak je tato minulost interpretována.
Obě strany si nesou zkušenost násilí, vyhánění a ztrát. Tyto zkušenosti nejsou uzavřenou kapitolou. Jsou součástí současné identity. Paměť zde nefunguje jako varování. Funguje jako mobilizační nástroj. Každá další generace přebírá nejen politický spor, ale i pocit křivdy. Konflikt se tak nepřenáší jen mezi státy, ale i uvnitř společností. A právě proto je tak těžké ho ukončit. Z vnějšího pohledu se může zdát, že jde o iracionální konflikt. Proč riskovat válku kvůli relativně malému území? Odpověď je jednoduchá: protože nejde o území. Jde o to, co toto území představuje.
Identita, historie a suverenita patří mezi nejsilnější motivace v mezinárodní politice. Silnější než ekonomické zájmy. Silnější než pragmatické kalkulace. Karabach tak není iracionální výjimka. Je to logický důsledek těchto faktorů. Po první válce v 90. letech se začalo mluvit o "zamrzlém konfliktu". Tento termín vytváří iluzi stability. Ve skutečnosti jde o velmi nebezpečný mýtus. "Zamrzlý konflikt" neznamená vyřešený konflikt. Znamená konflikt, který byl dočasně zastaven, aniž by byly odstraněny jeho příčiny. Boje ustaly, ale napětí zůstalo. Politické řešení neexistovalo. Takový stav nevede k míru. Vede k přípravě na další válku.
Obě strany se vyzbrojovaly, budovaly alianční vztahy a čekaly na vhodný okamžik. Ne na kompromis, ale na příležitost. Termín "zamrzlý konflikt" tak ve skutečnosti označuje pouze odložený konflikt. Další zásadní rovinou je geopolitika. Karabach by mohl zůstat regionálním problémem, kdyby se nenacházel v prostoru, kde se střetávají zájmy velmocí. Jižní Kavkaz je strategicky významná oblast, kde působí Rusko, Turecko i evropské státy. To znamená jediné: konflikt není izolovaný. Je ovlivňován vnějšími aktéry, kteří sledují vlastní zájmy. Tyto zájmy nejsou primárně morální. Jsou strategické.
Státy nejednají podle toho, co je správné. Jednají podle toho, co je výhodné. A dlouhou dobu bylo výhodné, aby Karabach zůstal nevyřešený. Stabilní napětí bylo pro některé aktéry přijatelnější než definitivní řešení, které by mohlo změnit rovnováhu sil v regionu. Jedním z největších omylů v pohledu na tento konflikt je víra, že rozhodující roli hraje právo. Mezinárodní právo sice stanovuje rámec, ale samo o sobě nemá schopnost vynucení. Bez moci zůstává deklarací.
Diplomacie může vytvářet návrhy a vést jednání. Nemůže ale přinutit strany ke kompromisu, pokud jedna z nich věří, že může dosáhnout lepšího výsledku silou. Karabach je učebnicovým příkladem tohoto principu. Dlouhá léta existovala rovnováha, která bránila otevřenému konfliktu. Jakmile se tato rovnováha změnila, konflikt se znovu otevřel. Náhorní Karabach tak není výjimka. Je to model. Ukazuje, co se stane, když zůstane nevyřešený spor o identitu, když se paměť stane politickým nástrojem a když neexistuje síla, která by konflikt stabilizovala. Západní víra v dialog a kompromis má své limity. Funguje tam, kde existuje ochota ustoupit. Tam, kde tato ochota chybí, zůstává konflikt pouze odložen.
Karabach nebyl vyřešen. Byl rozhodnut.
A to je zásadní rozdíl.
V příštím díle:
Jak Sovětský svaz "vyřešil" Karabach administrativním rozhodnutím — a proč právě toto rozhodnutí vytvořilo základ pro konflikt, který explodoval o desítky let později.