2 díl: Když impérium kreslí mapy, lidé za to platí

Náhorní Karabach není jen starý spor mezi dvěma národy. Je to produkt rozhodnutí, které mělo být technické – a skončilo jako časovaná bomba. Ve 20. letech 20. století Sovětský svaz rozhodl, že oblast s arménskou většinou bude součástí Ázerbájdžánské sovětské republiky. Vznikla autonomní oblast, která na papíře dávala smysl. V realitě vytvořila konflikt, který nebylo možné vyřešit bez síly. Tohle nebyl omyl. To byla metoda.

Sovětské impérium neřídilo prostor tak, aby konflikty mizely. Řídilo ho tak, aby byly kontrolovatelné. Rozdělené identity, administrativní hranice ignorující realitu a závislost na centru – to byl nástroj moci. Když máš dvě skupiny, které se navzájem nedokážou dohodnout, potřebují prostředníka. A ten prostředník je Moskva. Karabach byl přesně takový případ. Arméni tam tvořili většinu, ale politická kontrola byla v Baku. Formálně autonomie, prakticky limitovaná samospráva. Napětí existovalo od začátku, ale bylo řízené. Neviditelné, dokud systém fungoval.

Sovětský svaz konflikt nevyřešil. Jen ho uzamkl.

Tohle je rozdíl, který Západ dlouhodobě nechápal. Stabilita, kterou Sovětský svaz vytvořil, nebyla výsledkem kompromisu. Byla výsledkem síly. Jakmile ta síla zmizela, zmizela i stabilita. Konec 80. let. Perestrojka. Slábnoucí centrum. Najednou prostor, kde desítky let nebylo možné mluvit o skutečných problémech, dostává hlas. A první, co se ozve, není spolupráce. Je to konflikt. Arméni v Karabachu začínají požadovat připojení k Arménii. Ne jako politickou hru, ale jako návrat k tomu, co považují za vlastní. Ázerbájdžán to vnímá jako přímý útok na stát. Ne na region. Na princip existence. V tu chvíli se střetnou dvě reality bez jakéhokoliv mechanismu, který by je dokázal sladit. A bez síly, která by je dokázala zastavit. Západní pohled často mluví o "eskalaci napětí". To zní technicky. Skoro neutrálně. Ve skutečnosti šlo o nevyhnutelný výbuch. Jakmile odstraníš víko z tlakového hrnce, který jsi desítky let zahříval, není otázka jestli, ale kdy to exploduje.

Sovětský svaz vytvořil systém, kde konflikty nemizely, jen se odkládaly. A odkládané konflikty mají jednu vlastnost: vracejí se silnější. Další iluze, kterou je potřeba rozbít, je představa, že administrativní rozhodnutí jsou "neutrální". Nejsou. Hranice nejsou jen čáry. Jsou politické nástroje. Když je kreslíš bez ohledu na realitu, nevytváříš pořádek. Vytváříš budoucí konflikt. Karabach je učebnicový příklad. Jedno rozhodnutí v Moskvě vytvořilo strukturu, která fungovala jen tak dlouho, dokud existovala síla, která ji držela pohromadě. Jakmile tato síla zmizela, systém se rozpadl do své přirozené podoby – konfliktu.

Konflikt nebyl selháním. Byl logickým výsledkem.

Západní diplomacie často věří, že problémy vznikají, protože se něco pokazilo. Karabach ukazuje opak. Problémy vznikají, protože byly nastaveny tak, aby jednou vznikly. Sovětský model řízení měl jednu zásadní slabinu. Neřešil příčiny. Řešil projevy. Potlačoval napětí, místo aby ho transformoval. A tím vytvořil iluzi stability, která byla závislá na permanentní kontrole. Jakmile kontrola zmizí, realita se vrací. Ne postupně. Nárazově. Karabach tak není jen konflikt dvou národů. Je to důkaz, že systém založený na kontrole bez řešení je dlouhodobě neudržitelný. A že každé "technické rozhodnutí" v geopolitice má důsledky, které přesahují generace.

Konec 80. let už nebyl o teoriích, ale o konkrétních krocích. V roce 1988 regionální orgány v Náhorním Karabachu formálně požádaly o připojení k Arménii. Nebyla to symbolika, byl to politický akt. V Jerevanu následovaly masové demonstrace na podporu tohoto kroku. V Baku přišla opačná reakce – odpor, který se rychle změnil v násilí. Pogromy proti Arménům v Sumgaitu v roce 1988 a později v Baku v roce 1990 nebyly jen excesy. Byly signálem, že se konflikt přesunul z úrovně politiky do společnosti.

Násilí vyvolalo řetězovou reakci. Arméni začali utíkat z Ázerbájdžánu, Ázerbájdžánci z Arménie. Vznikla vlna etnického čištění, která zásadně změnila demografii regionu. To, co dříve bylo napětím uvnitř jednoho systému, se proměnilo v otevřené rozdělení dvou společností. Paralelně s tím se začaly formovat ozbrojené skupiny. Nejprve lokální milice, později organizovanější jednotky podporované jednotlivými státy. Sovětské centrum reagovalo chaoticky. Na jedné straně se snažilo situaci uklidnit nasazením armády, na druhé straně ztrácelo schopnost konflikt kontrolovat. Rozhodnutí se střídala, ale žádné nemělo dlouhodobý efekt. Moskva už nebyla schopna fungovat jako garant pořádku. A bez garanta se systém začal rozpadat.

V roce 1991 se situace posunula o krok dál. Náhorní Karabach vyhlásil nezávislost. Ázerbájdžán to odmítl. Sovětský svaz se mezitím rozpadl. To znamenalo jediné: konflikt, který byl do té doby uvnitř jednoho státu, se změnil v konflikt mezi dvěma nově vzniklými státy. Bez pravidel, bez stabilizační síly, bez mechanismu řešení.

Následovala válka. Mezi lety 1991 a 1994 probíhaly intenzivní boje, které skončily vítězstvím arménských sil. Ty získaly kontrolu nejen nad samotným Karabachem, ale i nad okolními ázerbájdžánskými regiony. Výsledkem nebyla stabilita, ale nový status quo založený na síle. Desítky tisíc mrtvých, statisíce uprchlíků a konflikt, který se pouze přesunul do další fáze.

v 3.dílu se můžete těšit: Právo je slabé. Síla rozhoduje.