3.díl: Právo je slabé. Síla rozhoduje
Náhorní Karabach po roce 1994 vypadal jako konflikt, který skončil. Ve skutečnosti pouze přestal jiskřit. Arménie vyhrála válku, Ázerbájdžán přišel o kontrolu nad Karabachem i rozsáhlým územím kolem něj a svět dostal téměř tři desetiletí na nalezení politického řešení. Nenašel ho. Zatímco diplomaté jednali, podepisovali deklarace a hledali kompromis mezi právem národů na sebeurčení a územní celistvostí států, měnila se skutečná rovnováha sil. Poražený bohatl, vítěz čekal. A dějiny pomalu připravovaly další připomínku nepříjemného pravidla mezinárodní politiky: právo může určit pravidla hry, ale samo je nedokáže vynutit.
Když v květnu 1994 začalo platit příměří, mohli Arméni považovat výsledek první karabašské války za mimořádný vojenský úspěch. Náhorní Karabach byl prakticky celý mimo kontrolu Baku a arménské síly spolu s jednotkami karabašských Arménů kontrolovaly také rozsáhlá ázerbájdžánská území ležící mimo někdejší Náhornokarabašskou autonomní oblast. Vznikl tak souvislý prostor spojující Karabach s Arménií a současně strategický pás území, který komplikoval jakýkoli budoucí pokus Ázerbájdžánu změnit situaci vojenskou cestou. Po letech násilí, pogromů, etnických čistek, masového vysídlování a války se zdálo, že rozhodla síla. Jenže právě zde začíná paradox, který měl určovat následujících šestadvacet let. Arméni válku vyhráli, ale jejich vítězství svět politicky nepotvrdil. Mezinárodněprávní mapa jižního Kavkazu totiž zůstala prakticky stejná jako před válkou. Náhorní Karabach nebyl uznán jako samostatný stát. Neuznalo jej Rusko, Spojené státy, Francie ani žádný jiný členský stát OSN. Formálně jej jako nezávislý stát neuznala dokonce ani samotná Arménie. Z pohledu mezinárodního práva tak území nadále zůstávalo součástí Ázerbájdžánu, přestože Baku nad ním nemělo žádnou faktickou kontrolu. Vznikla situace, která dokonale ukazovala rozdíl mezi právem a politickou realitou: Arméni měli území, Ázerbájdžán měl mezinárodně uznávané hranice a mezi oběma světy ležely zákopy, minová pole a statisíce lidí, kteří během války přišli o své domovy.
Ani postoj OSN nebyl pro arménskou stranu příznivý. Rada bezpečnosti během roku 1993 přijala rezoluce 822, 853, 874 a 884, které potvrzovaly respekt k suverenitě a územní celistvosti států regionu a požadovaly stažení sil z obsazených ázerbájdžánských území. Svět tedy nepřijal jednoduchou logiku, podle níž vojenské vítězství automaticky vytváří nové hranice. Současně však existoval druhý problém, který nešlo jednoduše odsunout stranou. V Karabachu žilo arménské obyvatelstvo, které po zkušenostech konce osmdesátých a začátku devadesátých let odmítalo návrat pod přímou vládu Baku a požadovalo právo rozhodovat o své vlastní budoucnosti. Proti sobě tak stály dva principy, které mezinárodní řád uznává, ale jejichž soužití bývá v konkrétních konfliktech bolestivě komplikované: územní celistvost státu a právo národů na sebeurčení.
Právě tento rozpor měla vyřešit diplomacie. Už v roce 1992 vznikl pod hlavičkou tehdejší KBSE, pozdější OBSE, minský proces a postupně také Minská skupina, jejížmi klíčovými spolupředsedy se staly Rusko, Spojené státy a Francie. Na papíře bylo obtížné představit si silnější sestavu. Tři významné mocnosti, tři stálí členové Rady bezpečnosti OSN, Rusko jako nejvlivnější regionální hráč a Spojené státy s Francií jako představitelé Západu. Pokud měl někdo dokázat přimět Arménii a Ázerbájdžán ke kompromisu, měla to být právě tato trojice. Jenže následovalo téměř čtvrt století diplomatických cest, summitů, společných prohlášení, jednání prezidentů a ministrů zahraničí a opakovaných pokusů najít formulaci, kterou by byly schopny přijmout obě strany. Výsledek byl nakonec pozoruhodně jednoduchý: žádná mírová smlouva nevznikla. Nejblíže systematickému návrhu řešení se dostaly takzvané Madridské principy. Jejich logika nebyla nesmyslná. Ázerbájdžán měl získat zpět území obklopující Náhorní Karabach, která Arméni obsadili během války. Karabach měl mít přechodný status zajišťující jeho bezpečnost a samosprávu, mezi ním a Arménií měl zůstat koridor a lidé vyhnaní během konfliktu měli dostat možnost návratu. Konečný status samotného Karabachu měl být v budoucnu určen právně závazným vyjádřením vůle obyvatel. To vše měly doprovázet mezinárodní bezpečnostní záruky. Z diplomatického pohledu šlo o pokus rozdělit problém na jednotlivé části a dát něco každé straně. Ázerbájdžánu území, Arménům bezpečnost a Karabachu možnost budoucího rozhodnutí o vlastním statusu.
Jenže kompromisy, které vypadají elegantně na stole diplomatů, mohou být politicky téměř neprodejné lidem, kteří právě strávili několik let vzájemným zabíjením. Pro Baku bylo nepřijatelné smířit se s faktickou ztrátou části vlastního území. Pro karabašské Armény byl návrat pod ázerbájdžánskou suverenitu spojen s existenčním strachem. Arménská vláda zase věděla, že každé vrácené území může domácí veřejnost interpretovat jako zradu vítězství dosaženého krví. Každá strana navíc měla vlastní historickou paměť, vlastní oběti a vlastní příběh o tom, kdo konflikt způsobil a kdo se pouze bránil. Diplomaté tak mohli donekonečna měnit formulace, ale nedokázali změnit základní politickou realitu. To, co bylo pro jednu stranu minimálním požadavkem, bylo pro druhou často maximálním ústupkem. Právě tehdy se pro Karabach začalo používat označení "zamrzlý konflikt". Je to jeden z těch diplomatických termínů, které znějí mnohem uklidňujícím dojmem, než jaká je skutečnost. Karabach totiž zamrzlý nebyl. Zamrzla pouze frontová linie. Pod ní dál existovala nenávist, pocit křivdy, militarizace, uprchlíci a přesvědčení obou společností, že současný stav není definitivní. Ázerbájdžánská společnost nezapomněla na ztracená území ani na statisíce vysídlených lidí. Arménská společnost nezapomněla na násilí proti Arménům a považovala kontrolu Karabachu za bezpečnostní pojistku. Příměří odstranilo každodenní válku, ale neodstranilo jedinou z příčin, které k ní vedly.
Především nedokázalo zmrazit jednu věc, která měla být nakonec důležitější než všechny diplomatické deklarace dohromady: poměr sil.
Ázerbájdžán vyšel z první války jako poražený stát. Jenže měl něco, co Arménie neměla - obrovské zásoby ropy a zemního plynu a strategickou polohu u Kaspického moře. Už v devadesátých letech začalo Baku otevírat své energetické zdroje zahraničnímu kapitálu a postupně se napojovalo na energetické trasy směřující mimo Rusko. Ropovod Baku–Tbilisi–Ceyhan se stal nejen ekonomickým projektem, ale také geopolitickou tepnou spojující Ázerbájdžán přes Gruzii s Tureckem a světovými trhy. Do země začaly proudit peníze a s nimi přišla možnost vybudovat stát, který se od chaotického Ázerbájdžánu první poloviny devadesátých let zásadně lišil. Část těchto peněz směřovala do armády. Baku nakupovalo moderní výzbroj, dělostřelectvo, raketové systémy a později také bezpilotní prostředky. Budovalo vztahy s Izraelem a stále těsnější strategické partnerství s Tureckem. Arménie naproti tomu zůstávala malou vnitrozemskou zemí s omezenější ekonomikou, uzavřenými hranicemi s Tureckem a Ázerbájdžánem a rostoucí bezpečnostní závislostí na Rusku. Každý další rok tak pomalu měnil matematiku konfliktu. V roce 1994 měla arménská strana rozhodující vojenskou výhodu. O dvě desetiletí později už bylo stále méně jisté, zda výsledek první války dokáže v případě nového konfliktu ubránit.
Tady se ukázala možná největší strategická slabina arménského vítězství. Arménie po roce 1994 získala něco mimořádně cenného - čas a silnou vyjednávací pozici. Mohla se pokusit vojenské vítězství přeměnit v politickou dohodu v okamžiku, kdy byla relativně nejsilnější. To by ovšem znamenalo vracet část obsazených území, přijmout kompromis a vysvětlit vlastní veřejnosti, proč vítěz války dobrovolně ustupuje. Takové rozhodnutí je politicky mimořádně obtížné. Pokud kontrolujete území a protivník vás nedokáže donutit jej opustit, současný stav snadno začne vypadat jako nejlepší možná varianta. Jenže tento předpoklad funguje pouze tehdy, pokud se nezmění rovnováha sil. A právě ta se měnila rok za rokem, rozpočet za rozpočtem, barel ropy za barelem ropy a nakonec dron za dronem.
Rusko v této hře zastávalo zvláštní roli. Formálně bylo prostředníkem a spolupředsedou Minské skupiny, zároveň však bylo nejdůležitějším bezpečnostním partnerem Arménie. V Arménii mělo své vojáky a Jerevan byl součástí bezpečnostních struktur vedených Moskvou. Rusko ale současně potřebovalo dobré vztahy s Ázerbájdžánem. Baku bylo ekonomicky významné, energeticky důležité a především příliš velké a strategicky příliš cenné na to, aby jej Moskva jednoduše přenechala rostoucímu tureckému vlivu. Rusko proto nebylo nestranným rozhodčím v evropském slova smyslu. Bylo rozhodčím, který zároveň vlastnil část stadionu, obchodoval s hráči a měl vlastní představu o tom, jak má soutěž skončit.
Nevyřešený Karabach navíc nebyl pro Moskvu nutně nejhorším možným stavem. Konflikt udržoval Arménii bezpečnostně závislou na Rusku, nutil Ázerbájdžán brát ruské zájmy vážně a zajišťoval Moskvě trvalé místo u každého jednacího stolu. Definitivní mír by mohl část tohoto vlivu odstranit. To neznamená, že Rusko válku potřebovalo nebo že všechny mírové iniciativy pouze předstíralo. Znamená to ale, že zájmy prostředníka a zájmy obou znepřátelených států nebyly totožné. Na Kavkaze bylo pro Moskvu někdy výhodnější vlastnit hasičskou stanici než definitivně odstranit všechny sirky. Západ naproti tomu sázel především na proces. Jednání, instituce, právní rámec, postupné budování důvěry a představu, že dostatečně dlouhá diplomacie nakonec vytvoří prostor pro kompromis. Takový přístup není sám o sobě chybný. Problém nastává ve chvíli, kdy jedna strana začne věřit, že alternativou k diplomatické dohodě není nekonečné pokračování jednání, ale vojenské vítězství. Pokud stát sleduje, jak jeho ekonomika roste, jeho armáda sílí a protivník relativně slábne, začne se měnit i cena kompromisu. Proč dnes přijímat polovinu toho, co požaduji, když mohu věřit, že zítra získám silou všechno?
První opravdu hlasité varování přišlo v dubnu 2016. Během několika dnů těžkých bojů na linii kontaktu zemřely desítky vojáků na obou stranách a Ázerbájdžán získal některé pozice. Z hlediska mapy nešlo o revoluci. Z psychologického hlediska však čtyřdenní válka ukázala něco mnohem důležitějšího. Příměří z roku 1994 nebylo mírovou smlouvou, linie kontaktu nebyla nedotknutelnou hranicí a Baku bylo ochotné použít vojenskou sílu. Současně se ukázalo, že arménská vojenská převaha z devadesátých let už není samozřejmostí. Technologie se změnily, ázerbájdžánská armáda se změnila a stále viditelnější roli začínalo hrát Turecko. Jen politické řešení Karabachu zůstávalo stejné, tedy žádné.
Po roce 2016 měl svět ještě čtyři roky. Už nebylo možné tvrdit, že nikdo nevidí riziko další války. Bylo zřejmé, že status quo není stabilní, že Baku nepovažuje výsledek roku 1994 za definitivní a že vojenská rovnováha se posouvá. Přesto pokračoval známý diplomatický rytmus: další jednání, další společná prohlášení, další výzvy ke zdrženlivosti. Minská skupina dál hledala kompromis mezi územní integritou, sebeurčením, bezpečností Karabachu, návratem vysídlených lidí a vrácením okupovaných území. Diplomatická logika dávala smysl. Jenže geopolitické hodiny běžely rychleji než diplomatické. Karabach tak postupně ukazoval jednu z nejméně pohodlných vlastností mezinárodního práva. Právo je důležité, protože bez něj by vztahy mezi státy byly jen permanentním měřením síly. Vytváří normy, definuje legitimitu a umožňuje alespoň základní předvídatelnost mezinárodního systému. Jenže právo nemá vlastní armádu. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN existovaly, ale obsazená území nezmizela. Minská skupina existovala, ale mírová smlouva nevznikla. Princip územní celistvosti existoval stejně jako princip sebeurčení. Mezi nimi však dál stály zákopy. Karabach měl pravidla, ale neměl mechanismus, který by obě strany přinutil přijmout konečné řešení.
Právě proto je období mezi lety 1994 a 2020 možná nejdůležitější částí celého karabašského příběhu. Ukazuje totiž, že válka nekončí ve chvíli, kdy přestanou střílet zbraně. Končí teprve tehdy, když vznikne politické uspořádání, které jsou zúčastněné strany ochotny přijmout, nebo které je někdo dostatečně silný schopen dlouhodobě garantovat. V Karabachu nevzniklo ani jedno. Arménská strana měla vojenské vítězství, ale nikoli mezinárodně uznané konečné řešení. Ázerbájdžán měl mezinárodně uznávané hranice, ale nikoli kontrolu nad jejich částí. Rusko mělo vliv. Západ měl diplomatický proces. OBSE měla návrhy. OSN měla rezoluce. Nikdo neměl mír.
Na podzim roku 2020 se účet za toto dlouhé provizorium stal splatným. Ázerbájdžán už nebyl poraženým státem roku 1994. Byl bohatší, vojensky mnohem silnější a měl za sebou Turecko, které už nechtělo být na jižním Kavkaze pouhým divákem. Arménie naopak zjistila, že vítězství může mít datum spotřeby a že bezpečnostní garance jsou cenné jen do okamžiku, kdy je jejich garant skutečně ochoten použít.
Šestadvacet let se světu zdálo, že Náhorní Karabach je zamrzlý konflikt.
Nebyl.
Pouze čekal, až se síla a právo znovu potkají na bojišti.
V září 2020 se přesně to stalo.
Příště 4. díl: 44 dní, které změnily Kavkaz