Aliance bez lásky

Státy nemají přátele. Mají zájmy.

Tenhle text jsem původně vůbec neplánoval napsat. Pak jsem si ve Foreign Affairs přečetl esej Kurta Campbella a Rushe Doshiho How Alliances Survive: The Case Against Pessimism and the Path to a New Allied Order a zůstala mi po ní v hlavě jedna jednoduchá otázka: nedíváme se na současnou krizi západních aliancí úplně špatně? Příliš řešíme Trumpa, důvěru, společné hodnoty a otázku, zda se Evropa ještě může "spolehnout" na Ameriku a zda Amerika stále považuje Evropu za přítele. Jako bychom popisovali manželství, které prochází krizí a potřebuje párového terapeuta. Campbell a Doshi připomínají něco mnohem podstatnějšího: americké aliance už přežily krize, které ve své době vypadaly fatálně, a dnešní otřesy proto automaticky neznamenají konec aliančního systému. Při čtení jejich textu mě napadlo, že možná můžeme jít ještě o krok dál. Možná aliance vůbec nepotřebují tolik důvěry, kolik jim připisujeme. Možná nepotřebují ani přátelství. Potřebují zájem. Existuje totiž jedna příjemná lež, kterou si Západ vypráví tak dlouho, až ji začal považovat za skutečnost: že naše aliance stojí především na společných hodnotách, historickém přátelství a solidaritě. Amerika chrání Evropu, protože společně věříme v demokracii. Evropané stojí po boku Ameriky, protože patříme do jedné civilizační rodiny. NATO je společenstvím hodnot a v okamžiku nebezpečí se spojenci semknou, protože je to správné. Zní to krásně. Jen takhle svět nefunguje. Státy nejsou lidé. Nemají kamarády, city ani morální svědomí. Mají území, ekonomiku, armádu, obyvatelstvo, zdroje, slabiny a především zájmy. Potřebují bezpečnost, přístup k trhům a technologiím, otevřené dopravní cesty a takové rozložení moci, které jim umožňuje přežít a prosperovat. Státy spolupracují, pokud je spolupráce výhodnější než samota, a pomáhají druhým tehdy, když tím současně pomáhají sobě. Můžeme tomu říkat cynismus. Já tomu říkám realita.

Právě proto mě na Campbellovi a Doshim zaujala jejich argumentace proti dnešnímu fatalismu. Otřesená důvěra v americké vedení ještě neznamená rozpad amerického aliančního systému. Historie ostatně ukazuje, že spojenci se dokázali hádat opravdu brutálně a jejich aliance přesto přežily. Proč? Protože cena rozchodu byla vyšší než cena hádky. To je podle mě jedna z nejdůležitějších vět pro pochopení dnešního NATO. Donald Trump totiž do transatlantických vztahů nepřinesl zájmy. Ty tam byly vždy. Nepřinesl ani obchodní logiku. Ta tam byla také. Trump jen odstranil dekorace. Tam, kde se desetiletí mluvilo o solidaritě, začal počítat peníze. Tam, kde se mluvilo o historickém přátelství, začal se ptát, kdo platí účet. A tam, kde Evropa považovala americkou bezpečnostní garanci téměř za přírodní zákon, položil nepříjemnou otázku: co za ni vlastně nabízíte? Forma může být hrubá, ale odpověď stejně potřebujeme. Amerika totiž Evropu nikdy nechránila z lásky. Po druhé světové válce měla eminentní zájem zabránit tomu, aby západní část evropského kontinentu skončila pod sovětskou dominancí. Potřebovala stabilní, ekonomicky silnou a politicky předvídatelnou Evropu. Potřebovala spojence, základny, přístavy, letiště a infrastrukturu, z nichž mohla promítat svou moc hluboko do Eurasie. Potřebovala evropský trh a potřebovala zabránit vzniku mocenského uspořádání, které by mohlo ohrozit její vlastní postavení. Evropa dostala bezpečnost. Amerika dostala vliv, geografii, spojence a trhy. Nebyla to charita. Byl to obchod. A byl to zatraceně dobrý obchod pro obě strany.

Problém nastal ve chvíli, kdy jsme v Evropě zapomněli, že jde o obchod, a začali jej považovat za nárok. Po skončení studené války jsme získali mimořádný strategický luxus. Mohli jsme zmenšovat armády, snižovat zásoby, omezovat výrobní kapacity a utrácet peníze jinde. Přitom jsme věděli, že někde za Atlantikem existuje země s jadernými zbraněmi, strategickým letectvem, satelity, globální logistikou a vojenskými schopnostmi, které Evropa sama nemusela v plném rozsahu budovat. Upřímně řečeno, bylo by skoro hloupé toho nevyužít. Pokud vám někdo nabízí bezpečnost levněji, než si ji dokážete vyrobit sami, vezmete ji. Jen nesmíte zapomenout, že podmínky obchodu se mohou změnit. A ony se změnily. Rusko nám připomnělo, že válka v Evropě není exponát z muzea. Čína nutí Spojené státy soustředit stále více pozornosti a kapacit do Indo-Pacifiku. Washington stále otevřeněji požaduje, aby Evropané převzali větší část odpovědnosti za vlastní kontinent. NATO mezitím po letech debat o dvou procentech HDP přijalo v Haagu závazek směřovat do roku 2035 k 3,5 procenta HDP na základní obranu a až dalším 1,5 procenta na širší bezpečnostní investice. Najednou se ukazuje, že bezpečnost má cenu. Vždycky ji měla. Jen jsme dlouho dostávali fakturu se slevou. Proto mám problém s jednoduchým tvrzením, že Trump oslabil Evropu. Evropská vojenská slabost nevznikla s Donaldem Trumpem. Trump pouze rozsvítil v místnosti, ve které jsme se naučili pohodlně žít potmě. Nevytvořil naše podinvestované armády, nedostatek munice ani závislost na americkém jaderném odstrašení a strategických schopnostech. Jen položil otázku: co uděláte, pokud Amerika jednou řekne ne? Odpověď "Amerika přece neřekne ne" není strategie. Je to modlitba. A svou bezpečnost bych na modlitbě stavět nechtěl.

Stejně jako bych ji nechtěl stavět na další evropské tiskové konferenci o strategické autonomii. Strategická autonomie není dokument, summit ani nová instituce s bruselskou adresou. Strategická autonomie je schopnost. Je to munice, protivzdušná obrana, letadla, drony, satelity, energie, logistika, železnice schopná přepravovat těžkou techniku, výrobní linky schopné během války vyrábět víc než během powerpointové prezentace a především lidé ochotní stát bránit. Moc je nakonec překvapivě primitivní veličina. Ruskou raketu nezastaví evropská směrnice. Tank nezajímá naše tisková zpráva. A protivník se nerozhoduje podle toho, jak krásně formulujeme své hodnoty, ale podle ceny, kterou by za jejich porušení zaplatil. Tady se Campbell a Doshi vracejí k historii a jejich argument je přesvědčivý. Západní alianční systém už přežil Suez, Vietnam, Nixonovy ekonomické otřesy i Charlese de Gaulla. Francie v roce 1966 odešla z integrovaných vojenských struktur NATO. De Gaulle chtěl autonomii, vlastní jadernou sílu a menší závislost na Washingtonu. Rozhodně nebyl americkým klientem. Francie ale neopustila samotnou alianci. Proč? Protože Sovětský svaz nezmizel. To je možná celý politický realismus v jedné větě. Můžete svého spojence považovat za arogantního. Můžete se s ním hádat o cla, měny, obchod, války i prezidenty. Potom se ale podíváte na mapu. A mapa nemá emoce. Putin nám tento mechanismus předvedl téměř laboratorně. Rusko dlouhé roky označovalo rozšiřování NATO za bezpečnostní problém, následně napadlo Ukrajinu a výsledkem byl vstup Finska a Švédska do NATO. Nezměnila se jejich morálka. Změnil se jejich kalkul. Cena neutrality vzrostla, cena spojenectví relativně klesla. Hrozba je někdy nejlepší náborář aliance.

Při čtení How Alliances Survive mě ale stále více zajímala také druhá strana této rovnice. Stejnou chybu jako Evropa může udělat Amerika, pokud začne své spojence vnímat pouze jako nákladovou položku. Evropský free-riding byl reálný problém. Z toho však ještě neplyne, že americký izolacionismus představuje tvrdý realismus. Může být jeho přesným opakem. Spojenec totiž není charita. Spojenec je multiplikátor moci. Amerika není světovou velmocí pouze proto, že má obrovskou ekonomiku, jaderné zbraně a letadlové lodě. Její mimořádná síla spočívá také v něčem, co Rusko nemá a Čína má v podstatně menší míře: v síti bohatých, technologicky vyspělých a vojensky schopných spojenců. Japonsko není dítě čekající na americkou ochranu. Je to průmyslová a technologická velmoc ležící přímo u klíčového prostoru čínské moci. Jižní Korea má mimořádný průmysl a schopnost vyrábět moderní zbraňové systémy ve velkých sériích. Austrálie nabízí geografii, suroviny a strategickou hloubku. Evropa nabízí stovky milionů obyvatel, kapitál, technologie, průmysl, přístavy, letiště a strategický prostor. Ramstein má hodnotu. Japonské základny mají hodnotu. Evropské přístavy mají hodnotu. Společné zpravodajství má hodnotu. Interoperabilita armád má hodnotu. Možnost postavit proti protivníkovi ekonomickou, technologickou a vojenskou sílu desítek vyspělých států má obrovskou hodnotu. Amerika tedy Evropě nedělá laskavost tím, že s ní udržuje alianci. A Evropa nedělá laskavost Americe tím, že v ní zůstává. Obě strany něco kupují a něco prodávají. Zničit takový systém jen proto, že někdo neplatí přesně podle představ Washingtonu, by nebyl projev tvrdého realismu. Byla by to účetní hloupost vydávaná za geopolitiku.

Proto se budoucnosti NATO nebojím kvůli tomu, že se z transatlantického vztahu vytrácí romantika. Té tam ostatně nikdy nebylo tolik, jak dnes předstíráme. Mnohem více by mě děsilo, kdyby se z něj vytratil vzájemný užitek. Nepotřebujeme návrat ke starému NATO. Potřebujeme nový obchod. Amerika nemůže být evropským bodyguardem placeným americkými daňovými poplatníky, zatímco Evropa utrácí peníze za všechno možné kromě schopnosti sama se bránit. Evropa zase nemůže zůstat bezpečnostním protektorátem, jehož budoucnost se každé čtyři roky rozhoduje v několika amerických swing states. Každý musí ke stolu přinést něco, co ostatní potřebují. Amerika globální vojenskou sílu, jaderné odstrašení a strategické schopnosti. Evropa podstatně větší část konvenční obrany vlastního kontinentu. Polsko armádu a geografii. Francie jaderné zbraně. Británie zpravodajské, jaderné a vojenské schopnosti. Německo ekonomickou a průmyslovou sílu. Severské země technologie, schopnosti a strategický prostor. Ne solidarita místo zájmů. Solidarita vznikající ze zájmů. To je podle mě zásadní rozdíl. Aliance, v níž jeden platí a ostatní slibují věrnost, dlouhodobě nevydrží. Aliance, v níž každý vlastní něco, co ostatní potřebují, má mnohem pevnější základ. Ne proto, že by její členové byli lepší lidé. Protože odchod začne být příliš drahý.

Právě tady se velká geopolitická debata mění v nepříjemnou českou otázku: k čemu jsme našim spojencům? Ne koho máme rádi, ke komu historicky patříme nebo kdo nás přijde zachránit, protože jsme malá sympatická demokracie uprostřed Evropy. K čemu jsme? Česká republika nikdy nebude velmoc. Nemáme oceán, jaderné zbraně ani sto milionů obyvatel. Nemůžeme vyhrát soutěž velikostí. Můžeme ale vyhrát soutěž užitečností. Máme geografickou polohu uprostřed Evropy, průmyslovou tradici, obranný průmysl, dopravní infrastrukturu a výrobní kapacity. Můžeme být logistickým uzlem, producentem munice, důležitou součástí obranných dodavatelských řetězců a zemí s armádou, která představuje skutečnou schopnost, nikoli drahou kulisu ke státním svátkům. Malý stát nemůže přinutit velmoc, aby ho měla ráda. Může ale vytvořit situaci, kdy bude pro velmoc výhodnější jej mít na své straně než o něj přijít. To je podle mě mnohem spolehlivější bezpečnostní pojistka než vděčnost. Velmoci nejsou vděčné. Mají paměť pouze tak dlouhou, jak dlouho jim minulost pomáhá řešit přítomnost. Nejlepší pojistkou malého státu je proto vlastní užitečnost. Pokud jste pro ostatní důležití, mají důvod vás bránit. Pokud nejste, zbývá vám doufat v jejich morálku. A v mezinárodní politice bych raději vlastnil továrnu na munici než morální pohledávku.

Po přečtení Campbella a Doshiho jsem proto paradoxně optimističtější než před ním. Ne proto, že bych začal více věřit politikům, institucím nebo deklaracím o nerozborné transatlantické jednotě. Právě naopak. Jsem optimističtější proto, že za západními aliancemi stále vidím něco podstatně pevnějšího než přátelství. Vidím zájem. Amerika potřebuje spojence, pokud chce soupeřit s Čínou a zároveň zůstat globální mocností. Evropa potřebuje Ameriku, protože plná náhrada jejích strategických schopností by byla mimořádně drahá a trvala by roky. Japonsko potřebuje Ameriku kvůli Číně a Amerika potřebuje Japonsko ze stejného důvodu. Východní Evropa potřebuje západní vojenskou sílu kvůli Rusku a západní státy potřebují východní křídlo, protože právě tam začíná také jejich bezpečnost. Britský premiér Lord Palmerston kdysi řekl, že Británie nemá věčné spojence ani věčné nepřátele, pouze věčné zájmy. Ta věta zestárla překvapivě dobře. Západ není rodina. NATO není manželství. Amerika není náš otec a Evropa není její problémový adolescent. Jsou to státy, které se v určitém historickém okamžiku rozhodly spojit svou moc, protože alternativa byla horší. Prezidenti se budou měnit, vlády padat, veřejné mínění otáčet a státy se budou dál hádat o peníze, obchod a vliv. Geografie ale zůstane. Moc zůstane. Zájmy zůstanou. Dokud bude pro Američany, Evropany, Japonce a další spojence svět bez jejich vzájemné spolupráce nebezpečnější a dražší než svět s ní, jejich aliance mají velmi dobrý důvod přežít. Ne proto, že jsme přátelé. Ale protože alternativa stojí příliš mnoho. 

Aliance nepotřebují lásku. Potřebují, aby samota byla dražší.