Brno jako zkouška paměti

Plánovaný sjezd sudetoněmeckých organizací v Brně není žádná nevinná kulturní akce. Je to politický signál. A především zrcadlo, ve kterém se ukazuje nepříjemná pravda o české politice: že si stále není jistá sama sebou, vlastní historií ani tím, kde končí smíření a začíná rezignace.

Česká debata se opět rozpadá podle předvídatelného scénáře. Jedna část politické reprezentace reaguje téměř reflexivní vstřícností, jako by jakýkoli kritický tón vůči Německu automaticky znamenal návrat do minulosti. Druhá část naopak sklouzává k hlasité, ale prázdné konfrontaci, která nahrazuje analýzu emocí. Mezi těmito póly se ztrácí to podstatné: schopnost číst česko-německé vztahy realisticky, tedy jako vztahy formované mocí, zájmy a historickou zkušeností, nikoli jen dobrými úmysly.

Přitom historie je v tomto ohledu až nepříjemně konzistentní. V rámci Rakousko-Uhersko byly české země součástí prostoru, kde německé elity určovaly ekonomická i politická pravidla. Česká společnost si své postavení nevyjednala u stolu, ale vydobyla ho postupně a často v konfliktu s existující mocenskou strukturou. Nebyl to příběh spolupráce, ale emancipace v nerovném prostředí. Když přišla krize, tato nerovnováha se neztratila – naopak se vyhrotila. Mnichovská dohoda nebyla selháním jednotlivců, ale ukázkou fungování systému, v němž menší stát nemá prostor určovat pravidla hry. Sudetoněmecké hnutí v tomto procesu nevystupovalo jako pasivní oběť, ale jako aktivní faktor, který přispěl k destrukci státu, jehož bylo součástí. Následky byly jednoznačné: ztráta suverenity, okupace a nakonec geopolitické sevření, které vedlo k závislosti na Sovětském svazu.

Tato zkušenost by měla být základem politické paměti. Místo toho se postupně rozpouští v pohodlném příběhu o "uzavřené minulosti". Po roce 1989 se vztah proměnil. Tvrdou moc vystřídala ekonomická provázanost. Německo se stalo klíčovým partnerem Česka, hlavním investorem i ekonomickým referenčním bodem. Tento vývoj přinesl stabilitu i růst, ale zároveň vytvořil strukturu, v níž se rozhodování přesouvá mimo český prostor a domácí ekonomika se stále více váže na externí centra.

Nejde o žádné ideologické soudy. Jde o faktickou asymetrii. A asymetrie znamená jediné: silnější aktér má větší prostor určovat podmínky. Právě v tomto kontextu působí brněnský sjezd jinak, než jak je prezentován. Není to neutrální gesto smíření. Je to demonstrace toho, že německý narativ je dnes natolik sebevědomý, že se bez problémů prosazuje i v prostoru, který byl historicky spojen s jeho porážkou. A česká reakce? Ta zůstává opatrná, téměř vyhýbavá, jako by se obávala pojmenovat základní souvislosti.

To je problém. Ne proto, že by se lidé neměli setkávat. Ale proto, že stát, který nedokáže interpretovat vlastní historii, ji dříve nebo později začne přejímat od jiných. Česká politika přitom znovu opakuje své dvě základní chyby. Na jedné straně stojí přístup, který věří, že dostatečná vstřícnost automaticky zajistí respekt. Jenže v mezinárodních vztazích respekt nevzniká z ochoty ustupovat, ale z rovnováhy. Na straně druhé stojí hlasitá, ale analyticky prázdná kritika, jak ji reprezentuje například SPD. Ta sice pojmenovává napětí, ale nedokáže ho převést do smysluplné strategie. A tak se česká politika znovu pohybuje mezi dvěma nefunkčními póly: podřízenou vstřícností a emotivním odporem.

Realita je přitom mnohem jednodušší – a nepříjemnější. Státy jednají podle zájmů. Německo jako silný aktér systematicky posiluje svůj vliv, ekonomicky i symbolicky. Dělá to racionálně, dlouhodobě a bez iluzí. Není na tom nic překvapivého. Překvapivé je, že Česká republika se tváří, jako by tento mechanismus neexistoval. Brněnský sjezd tak není problémem sám o sobě. Je spíše indikátorem. Ukazuje, kam až sahá česká ochota interpretovat vlastní historii ve jménu pohodlných vztahů a jak slabá je schopnost formulovat vlastní pozici bez opory v silnějších aktérech.

Pokud se tato situace nezmění, nebude to znamenat návrat konfliktu. Bude to znamenat něco jiného – pomalé, téměř nepozorované posouvání hranic toho, co je ještě považováno za suverénní politiku. A právě to je možná největší riziko: ne otevřený tlak, ale tichá adaptace, která se postupně stane normou. Až do chvíle, kdy už nebude na co reagovat.