Čarodějova žačka
Začněme něčím, co na Episto.cz neděláme neradi, ale rozhodně ani automaticky: pochvalou politického soupeře. Poslankyně STAN Barbora Urbanová si zaslouží uznání za prosazení dětského certifikátu. Člověk pravomocně odsouzený za znásilnění, týrání, vraždu či jiný závažný násilný čin nemá mít po zahlazení trestu otevřené dveře k práci s dětmi. Tečka. Práva pachatele nemohou stát výše než bezpečí dítěte.
Urbanová na projektu pracovala několik let a prosadila jeho přísnější, doživotní variantu. Certifikát má zaměstnavatelům umožnit zjistit, zda se uchazeč o práci s dětmi v minulosti dopustil vybraných násilných nebo sexuálních trestných činů. Přes právní spory, výhrady k retroaktivitě i tradiční ministerské "ono to asi nepůjde" dokázala návrh protlačit Sněmovnou. To je konkrétní politický výsledek, nikoliv další duhový status na Instagramu. Za ten jí patří respekt.
A nyní špatná zpráva: jeden správný zákon ještě nedělá správnou političku.
Barbora Urbanová není žádný nezávislý občanský úkaz, který by se do politiky zatoulal z reálného světa. Je téměř laboratorně čistým produktem aparátu STAN. Pracovala jako asistentka Víta Rakušana, následně vedla stranický Institut moderní politiky iSTAR a potom se přesunula do Poslanecké sněmovny. Profesní trasa je tedy poměrně přehledná: Rakušan – stranický institut – poslanecká lavice – místopředsednické křeslo. Soukromý sektor nebo odpovědnost za skutečně fungující instituci na této dálnici příliš překážely.
Dnes je Urbanová místopředsedkyní Sněmovny a reprezentuje přesně tu podobu STAN, která už dávno nemá mnoho společného s praktickými starosty menších měst. Je to městský progresivismus zabalený do přívětivého úsměvu, profesionálních videí a nekonečného proudu morálně správných stanovisek. Podporuje manželství homosexuálních párů a za diskriminaci označovala dokonce i kompromis, který by párům přiznal stejná práva bez použití slova "manželství". Prosazovala ratifikaci Istanbulské úmluvy, angažuje se v agendě genderu a lidských práv a patří k politikům, kteří na téměř každý společenský problém hledají nový zákon, registr, instituci nebo státní program.
Její vztah k pravicové ekonomice pak nejlépe shrnula ona sama: je prý úplně v pohodě s tím, že bude platit vyšší daně. To se samozřejmě snadno říká politikovi placenému právě z daní ostatních. Český stát už občanovi sebere skoro polovinu toho, co svou prací vytvoří, ale progresivní politik vždycky objeví další bohulibý důvod, proč by měl o části jeho peněz rozhodovat lépe než on sám.
Samostatnou kapitolou zůstává její vztah k politickému otci Vítu Rakušanovi. Urbanová nebyla osobně spojena s trestnou činností v kauze Dozimetr a bylo by nepoctivé jí něco takového podsouvat. Když však skandál zasáhl STAN, svého někdejšího šéfa disciplinovaně bránila argumentem, že zatčení Hlubučka a dalších lidí dokazuje, že Rakušan policii neovlivňuje. To není důkaz neviny ani politické odpovědnosti. To je stranická loajalita převlečená za logickou úvahu. Právě zde se ukazuje hlavní problém Urbanové. Není hloupá, líná ani politicky neschopná. Naopak. Je pracovitá, mediálně obratná a dokáže své návrhy prosazovat. O to nebezpečnější je její přesvědčení, že pokrok vzniká především dalším rozšiřováním pravomocí státu, regulací společnosti a vytvářením nových administrativních nástrojů.
Dětský certifikát je výjimkou, kde tvrdší zásah státu chrání skutečně bezbranné před prokazatelným nebezpečím. Navíc odhaluje reálnou díru v systému: zahlazený trest umožňoval některým pachatelům znovu pracovat s dětmi. To je konkrétní problém a konkrétní řešení. Jenže z jednoho trefeného hřebíku ještě nemusíme Barboře Urbanové odevzdat celé kladivo.
Za dětský certifikát tedy upřímně děkujeme. Za progresivní aktivismus, ochotu zvyšovat daně, víru v blahodárnou sílu byrokracie a politické vyrůstání pod křídlem Víta Rakušana už nikoliv.
I rozbité progresivní hodiny ukazují občas správný čas. Urbanová jej tentokrát ukázala při ochraně dětí. Ve zbytku svého programu však dál spolehlivě předbíhá doleva.