Chtějí naše peníze, ale ne naši kontrolu

Česká televize se znovu tváří jako poslední hráz civilizace. Jenže problém je prostší a méně vznešený: veřejnoprávní instituce za miliardy si zvykla, že peníze tečou, kontrola kulhá a kritika se automaticky překládá jako útok na demokracii.

ČT v roce 2024 získala z televizních poplatků 5,74 miliardy korun, což tvořilo téměř 90 % jejích příjmů. Celkové náklady na jednu hodinu dokončených pořadů dosáhly 347 tisíc korun. To už není kulturní mise. To je betonová pumpa na veřejné peníze. Když se objeví návrh, že by do hospodaření veřejnoprávních médií mohl výrazněji nahlédnout NKÚ, Kavčí hory znervózní. A proč? Pokud je všechno čisté, kontrola nemá být problém. Jenže v českém veřejném prostoru platí staré pravidlo: kdo nejhlasitěji křičí o nezávislosti, často tím myslí nezávislost na odpovědnosti. Česká televize ráda mluví o veřejné službě. Ale pak nakupuje další licence na StarDance a Peče celá země za částku kolem 14–15 milionů korun. Ano, lidi to baví. A právě proto to může vysílat Nova, Prima nebo jakákoli komerční televize. Veřejnoprávní médium nemá být drahá taneční zábava s morálním alibi.

Skutečný problém ČT není jen v penězích. Je v mentalitě. V přesvědčení, že Kavčí hory nejsou instituce, ale kněžstvo. Že neinformují, ale vychovávají. Že neotevírají debatu, ale vybírají, která debata je společensky přijatelná. A kdo se ptá na náklady, vazby, zakázky, personální sítě a ideologické nastavení, ten je okamžitě podezřelý. Stávková pohotovost zaměstnanců ČT a ČRo kvůli změnám financování tak působí jako výkřik vrstvy, která si spletla veřejnou službu s dědičným právem na rozpočet. Odbory varují před ohrožením institucí, podle některých odhadů by ČT mohla přijít o 1,4 miliardy korun ročně. Jenže každá normální firma by při takovém výhledu začala škrtat, auditovat, rušit zbytečnosti a hledat efektivitu. Kavčí hory místo toho vytáhnou černé oblečení a pózu mučedníků.

ČT se ráda prezentuje jako obrana demokracie. Jenže demokracie neznamená, že jedna instituce dostane veřejné peníze a pak bude určovat, co je správný názor, správný host, správný konflikt a správný občan. To není pluralita. To je monopol na narativ v luxusním balení. 

Tady začíná cynická pravda: Česká televize nechce jen vysílat. Chce určovat společenskou agendu. Chce být rozhodčím, kazatelem i producentem zábavy zároveň. Ve dne mluví o veřejném zájmu, večer servíruje komerční formáty a mezi tím vysvětluje občanům, koho se mají bát a komu mají tleskat. Veřejnoprávní médium má smysl pouze tehdy, když je skromné, kontrolovatelné, pluralitní a opravdu veřejné. Ne když se z něj stane uzavřený ekosystém kontaktů, loajalit, ideologických filtrů a rozpočtových návyků. Kavčí hory nepotřebují další bianko šek. Potřebují audit, tvrdou kontrolu, konec posvátné nedotknutelnosti a návrat k jednoduché otázce: co z toho opravdu slouží veřejnosti - a co jen živí systém, který se naučil říkat si demokracie, když myslí vlastní pohodlí.