DUHA POD KEFÍJOU
Když Pride zradil vlastní principy
Část evropského LGBTQ hnutí už nehájí jednotlivce před kolektivní vinou. Sama ji začala rozdávat - a stále častěji ji požaduje po Židech a Izraelcích.
Ještě před několika lety měl Pride jednoduchou a srozumitelnou myšlenku: člověk nemá být ponižován, napadán ani vylučován kvůli tomu, kým je. Dnes se část hnutí proměnila v politický balíček, který už dávno neobsahuje jen rovná práva homosexuálů. Přibyly antikapitalismus, dekolonizace, klimatická agenda a především povinný postoj k Izraeli. Duhová vlajka se spojila s kefíjou - a v hnutí, které kdysi odmítalo kolektivní vinu, začaly vznikat politické kádrové testy.
Nejde pouze o několik transparentů na okraji průvodu. V květnu 2026 odmítl Roma Pride účast vlastního vozu organizace Keshet Italia, jediné italské židovské LGBTQ skupiny. Důvod? Keshet nepřevzal požadovanou formulaci, že Izrael páchá v Gaze genocidu, a podle pořadatelů se od ní dostatečně "nedistancoval". Samotný pochod měl zůstat otevřený všem, ale oficiální účast s vozem byla podmíněna přijetím celého politického dokumentu pořadatelů. Roma Pride to napsal zcela otevřeně.
To už není solidarita s palestinskými civilisty. To je ideologická vstupní doložka: židovská menšina smí do prostoru deklarované inkluze, pokud nejprve přijme správný výklad války a veřejně se vymezí proti židovskému státu. Hnutí bojující proti vylučování tak začalo vylučovat. Jen si k tomu napsalo dostatečně progresivní tiskovou zprávu.
Podobný mechanismus se objevil už v roce 2024. ILGA World vyřadila kandidaturu Tel Avivu na pořádání světové konference a dočasně suspendovala izraelskou LGBTQ organizaci The Aguda. Ve svém oficiálním stanovisku se dokonce omluvila za to, že možnost hlasovat o izraelské kandidatuře vůbec připustila. V Amsterdamu se zase Queer Amsterdam pokusil z Pride Walk vytlačit izraelské vlajky; po zásahu starostky ustoupil a následně se stáhl z organizace pochodu.
Když ideologie porazí realitu
Proč právě část LGBTQ aktivismu nachází společnou řeč s radikálním palestinským hnutím? Ne proto, že by je spojoval stejný pohled na sexuální svobodu. Spojuje je dnešní doktrína "utlačovaných proti utlačovatelům". Palestinci byli zařazeni do kolonky absolutní oběti, Izrael do kolonky absolutního viníka. Jakmile je toto rozdělení hotové, konkrétní fakta už překážejí. Nehodnotí se činy, ale identita aktéra.
Izrael přitom není liberální ráj bez problémů. Civilní sňatky se tam běžně neuzavírají ani pro heterosexuální páry, část náboženské a nacionalistické politiky je vůči homosexuálům otevřeně nepřátelská a izraelskou vládu lze legitimně kritizovat za vedení války, osady i chování části politické reprezentace. Současně však Izrael uznává stejnopohlavní sňatky uzavřené v zahraničí, umožňuje stejnopohlavním párům náhradní rodičovství a v Tel Avivu i Jeruzalémě se konají veřejné Pride pochody. Právní uznávání zahraničních sňatků popisuje i izraelský státní portál; jeruzalémský pochod se konal pod silnou ochranou také během války v roce 2024, jak zaznamenal Reuters.
V Gaze naopak stále existuje ustanovení umožňující trestat sexuální vztahy mezi muži až deseti lety vězení. Jeho praktické vymáhání je podle dostupných údajů řídké, ale zákon zůstává v platnosti. Na Západním břehu homosexuální styk kriminalizován není, skutečná ochrana před diskriminací a násilím je však slabá a veřejné LGBTQ aktivity čelí silnému společenskému i politickému tlaku. Tyto rozdíly shrnuje aktuální profil Human Dignity Trust.
Nic z toho nesnižuje hodnotu palestinského života ani neomlouvá utrpení civilistů v Gaze. Právě naopak. Skutečná obhajoba lidských práv musí být schopna hájit palestinské dítě před válkou, palestinského homosexuála před represí i izraelského civilistu před terorismem. Kdo dokáže vidět pouze jednu z těchto obětí, nehájí univerzální práva. Hájí vlastní tábor.
Od kritiky Izraele ke kolektivní vině
Kritika Netanjahuovy vlády není antisemitismus. Kritika izraelské vojenské operace není antisemitismus. Podpora vzniku palestinského státu také není antisemitismus. Hranice se překračuje ve chvíli, kdy evropský Žid musí skládat účty za rozhodnutí cizí vlády, aby mohl vstoupit do "bezpečného prostoru". Když je izraelská vlajka považována za závadnou, zatímco symboly států kriminalizujících homosexualitu nikomu nevadí. Když je existence jediného židovského státu prezentována jako morální vada sama o sobě.
A tato hranice se v Evropě překračuje stále častěji. Agentura EU pro základní práva uvádí, že 75 % dotázaných Židů mělo už před 7. říjnem 2023 pocit, že jsou činěni odpovědnými za kroky izraelské vlády, a 76 % alespoň někdy skrývalo svou židovskou identitu. Po útoku Hamásu některé evropské židovské organizace zaznamenaly nárůst antisemitských incidentů o více než 400 %. FRA tato čísla zveřejnila v roce 2024.
V Německu bylo během roku 2024 zdokumentováno 8 627 antisemitských incidentů — téměř o 77 % více než o rok dříve a průměrně bezmála 24 denně. Zpráva RIAS zároveň správně připomíná, že antisemitismus zůstává silný i na krajní pravici; po 7. říjnu se však výrazně rozšířily také jeho antiizraelské, islamistické a "antiimperialistické" podoby. Nenávist si zkrátka umí měnit kostým. Někdy přichází v holínkách neonacisty, jindy s akademickým slovníkem a duhovou plackou.
Pride vznikl z požadavku, aby člověk nebyl souzen podle skupiny, ke které patří. Dnes část jeho představitelů požaduje přesný opak od židovských homosexuálů: nejprve se distancujte, potom možná smíte mezi nás. To není pokrok. To je stará kolektivní vina v novém designu.
Jestli chce být Pride znovu věrohodným hnutím za svobodu, musí se vrátit k univerzálnímu principu: stejná práva pro každého a stejný metr na každého. Pro gaye v Tel Avivu, pro lesbu v Ramalláhu, pro civilistu v Gaze i pro Žida v Římě. Bez politických testů. Bez romantizace Hamásu. A bez nenávisti k Izraeli převlečené za morální nadřazenost.
Duha měla chránit jednotlivce před davem. Neměla se stát jeho novou uniformou.