STEJNÝ INSTINKT, JINÁ UNIFORMA

Andrej Babiš a Petr Pavel jako dvě společensky odlišné podoby českého oportunismu

Česká společnost má sklon vykládat vlastní moderní dějiny jako nepřetržitý souboj hrdinů a zbabělců. Na jedné straně mají stát lidé, kteří se dokázali postavit režimu, na straně druhé ti, kteří mu sloužili, přizpůsobili se nebo alespoň mlčeli. Takové rozdělení je srozumitelné, morálně přehledné a politicky dobře použitelné. Má pouze jednu vadu: nevystihuje chování většiny společnosti.

Většina lidí totiž nejsou hrdinové ani zločinci. Jsou to obyčejní oportunisté. Přizpůsobují se prostředí, sledují vlastní zájmy, chrání rodinu a snaží se uspět v podmínkách, které si zpravidla sami nevybrali. Oportunismus proto nemusí být chápán výhradně jako morální selhání. Lze jej vnímat také jako přirozenou lidskou strategii přežití. Člověk rozpozná pravidla systému a snaží se v jejich rámci získat co nejlepší postavení.

Pochopení oportunismu ovšem neznamená jeho oslavu. Je rozdíl mezi tím, když připustíme lidskou slabost, a tím, když z úspěšné přizpůsobivosti začneme dodatečně vyrábět statečnost. Právě na tomto místě se otevírá pozoruhodné srovnání Andreje Babiše a Petra Pavla.

Oba muži bývají představováni jako zásadní politické a charakterové protiklady. Babiš působí hlučně, konfliktně, emotivně a otevřeně mocensky. Pavel vystupuje klidně, disciplinovaně, institucionálně a důstojně. Jeden připomíná majitele firmy, který přišel osobně zkontrolovat sklad a seřvat zaměstnance. Druhý velitele, před kterým se zaměstnanci seřadí sami.

Rozdílný styl však ještě nedokazuje rozdílný charakter. Babiš a Pavel se skutečně liší politickými názory, veřejným vystupováním, voliči i způsobem nakládání s mocí. Povahový mechanismus, který je dostal až na vrchol, je však nápadně podobný. Oba dokázali velmi přesně rozpoznat, jaký typ chování od nich momentálně existující systém očekává. Oba jeho pravidla přijali. A oba v něm začali postupovat vzhůru.

Oportunismus jako racionální strategie

Slovo oportunista dnes obvykle používáme jako nadávku. Označujeme jím člověka bez pevných zásad, který mění postoje podle momentální výhodnosti. Taková definice ale zachycuje pouze jednu část problému. Oportunismus může být rovněž racionální reakcí člověka na politické a společenské prostředí, které nemůže zásadním způsobem ovlivnit.

Za komunistického režimu nebylo členství v KSČ pouze výrazem ideologického přesvědčení. Pro mnoho lidí představovalo praktickou podmínku kariérního postupu, přístupu k určitým profesím, zahraničním cestám nebo vedoucím funkcím. Část společnosti do strany vstupovala z přesvědčení, část ze strachu a nezanedbatelná část proto, že pochopila jednoduchou logiku systému: bez správné legitimace zůstávají některé dveře zavřené.

Takové jednání lze lidsky pochopit. Nelze jej však zpětně vydávat za neutrální administrativní úkon. Členství ve státostraně nebylo povinné. Přinášelo výhody právě proto, že se člen zavazoval k loajalitě vůči režimu, který tyto výhody rozděloval. Člověk nemusel být fanatickým komunistou. Stačilo, že byl ochoten komunistu představovat, když to vyžadovala jeho kariéra.

Andrej Babiš vstoupil do KSČ v roce 1980 a profesně působil v zahraničním obchodě. Petr Pavel požádal o vstup do KSČ v roce 1983, členem se stal v roce 1985 a zastával také funkci předsedy základní organizace strany. V roce 1988 nastoupil do zpravodajského kurzu, který dokončil již po pádu komunistického režimu. Jejich předlistopadové životní dráhy podrobně srovnal například Český rozhlas.

Ani jeden z nich tedy nepatřil k lidem, které by komunistický režim vytlačil na okraj společnosti. Ani jeden nebyl disidentem, nerozmnožoval samizdat a neriskoval kariéru kvůli veřejnému odporu. Oba přijali podmínky existujícího systému a oba v něm nalezli perspektivní profesní dráhu.

To ještě neznamená, že byli přesvědčenými komunisty. Z hlediska jejich povahy je možná zajímavější opačná možnost: že komunistické ideologii ve skutečnosti příliš nevěřili, ale členství ve straně se jim jednoduše hodilo. Ideologie pro ně nemusela být cílem. Stačilo, že byla výtahem.

Dvě úspěšné adaptace

Pád komunistického režimu v roce 1989 postavil miliony lidí před nutnost přizpůsobit se zcela novým společenským podmínkám. Někteří tuto změnu nezvládli, jiní se s ní vyrovnávali dlouhé roky. Babiš a Pavel se adaptovali mimořádně rychle. Nejenže v novém systému přežili, ale dosáhli v něm ještě výraznějšího úspěchu než v systému předchozím.

Babiš pochopil logiku rodícího se kapitalismu a postupně vybudoval rozsáhlé podnikatelské impérium. Pavel přijal novou geopolitickou orientaci Československa a později České republiky, pokračoval v armádní kariéře a nakonec dosáhl jedné z nejvyšších funkcí v Severoatlantické alianci. Jeden přešel od socialistického zahraničního obchodu k velkému soukromému kapitálu, druhý od armády Varšavské smlouvy až na vrchol vojenských struktur NATO.

Samotná schopnost přizpůsobit se novému demokratickému prostředí samozřejmě není proviněním. Naopak, společnost musí lidem umožnit změnu postojů i nápravu dřívějších rozhodnutí. Pokud bychom člověku upírali možnost změnit se, motivovali bychom jej pouze k tomu, aby svou minulost popíral.

Přesto nelze přehlédnout mimořádnou plynulost obou přechodů. Ani Babiš, ani Pavel se po roce 1989 nestali společenskými poraženými předchozího režimu. Neprocházeli dlouhou cestou od ideologického vystřízlivění k novému hodnotovému zakotvení. Velmi rychle přijali pravidla nového světa a začali v něm znovu postupovat.

Jeden vyměnil stranickou legitimaci za holding. Druhý vyměnil Varšavskou smlouvu za NATO. Když se změnil majitel budovy, oba vystoupili z výtahu ve správném patře. Můžeme v tom vidět schopnost osobního rozvoje. Stejně oprávněně v tom ale můžeme spatřovat základní vlastnost úspěšného oportunisty: věrnost nikoli konkrétní myšlence, ale vlastnímu postupu.

Rozdílné činy, podobný povahový mechanismus

Tvrzení o povahové podobnosti neznamená, že Babiš a Pavel provedli stejné činy nebo nesou stejnou míru odpovědnosti. Takový závěr by byl intelektuálně pohodlný, ale fakticky neudržitelný. Petr Pavel po listopadu 1989 prokazatelně sloužil demokratickému státu, stal se náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky a následně předsedou Vojenského výboru NATO. Andrej Babiš vybudoval jeden z největších tuzemských holdingů, vstoupil do politiky, založil hnutí ANO a stal se předsedou vlády. Jejich veřejné působení, politické názory i vztah k institucím se v mnoha ohledech zásadně liší.

Rozdílné výsledky však nevylučují podobnost původního motoru. Tím motorem je mimořádná ctižádost, schopnost orientovat se v mocenských strukturách a ochota přijmout pravidla prostředí, které právě rozhoduje o společenském postupu. Babišův oportunismus je otevřený, hlučný a často esteticky odpudivý. Jeho touha po vlivu se neskrývá za vznešenější pojmy. Neustále chce něco řídit, vlastnit, kontrolovat, financovat nebo vysvětlovat. Připomíná buldozer, který se ani nepokouší vydávat za součást zahradní architektury.

Pavlův oportunismus je kultivovanější. Přichází v dokonale padnoucím obleku nebo uniformě, mluví pomalu, používá správná slova a působí dojmem, že moc přijímá pouze proto, že ji někdo odpovědný přijmout musí. Jeho ctižádost se nepředvádí. Stojí v pozoru a čeká, až jí bude funkce slavnostně předána.

Babiš po moci sahá oběma rukama. Pavel vytváří dojem, že moc sáhla po něm. To je významný rozdíl v prezentaci. Nemusí to však být zásadní rozdíl v charakteru.

Selektivní morálka české společnosti

Česká společnost posuzuje oportunismus velmi selektivně. U člověka, který vystupuje hrubě, vlastní firmy a otevřeně projevuje touhu po moci, jej rozpoznáme okamžitě. U člověka s klidným hlasem, vojenským držením těla a pečlivě zvládnutým protokolem stejnou vlastnost snadno přejmenujeme na profesionalitu, službu nebo státnictví.

Babiš se svým oportunismem nikdy neuměl esteticky zacházet. Pavel jej naopak dokázal zasadit do příběhu služby státu, odpovědnosti a západního ukotvení. Jeden používá obchodnickou agresivitu a koblihu. Druhý důstojnost, uniformu a uklidňující slovník institucí. Rozdílný je také jejich vztah k minulosti. Babiš dlouhodobě odmítal, že by vědomě spolupracoval s StB. Slovenské ministerstvo vnitra nakonec v roce 2024 v rámci soudního smíru uznalo, že byl jako agent evidován neoprávněně a vědomě s StB nespolupracoval. Stanovisko zveřejnilo přímo slovenské ministerstvo vnitra.

Tento spor však není pro srovnání jejich povah rozhodující. Samotné členství v KSČ a jejich kariérní směřování poskytují dostatečný prostor k položení nepříjemné otázky: byli by některý z nich ochotni postavit se komunistickému režimu, pokud by režim pokračoval a nadále podporoval jejich profesní postup? Představa Babiše rozmnožujícího samizdat je přibližně stejně přesvědčivá jako představa Pavla organizujícího vzpouru proti Varšavské smlouvě. Oba měli před listopadem dobře našlápnuto. Revoluci nevybojovali. Pouze velmi rychle pochopili její důsledky.

Pavel má v tomto ohledu proti Babišovi významnou výhodu. Své členství v KSČ přiznal a označil za chybu. Takové přiznání má nepochybně větší morální hodnotu než popírání, vytáčky nebo permanentní protiútok. Společnost musí být schopna přijmout omluvu a umožnit člověku, aby svou minulost překonal.

Ani zde bychom ovšem neměli rezignovat na kritický úsudek. Veřejná omluva může být upřímným projevem sebereflexe. Současně může představovat poslední a mimořádně dobře provedený krok adaptace. Nevidíme člověku do hlavy. Vidíme pouze to, že Pavel dokázal svou problematickou minulost začlenit do příběhu osobního poučení a veřejné služby. Babiš se se svou minulostí neustále pere. Pavel ji dokázal politicky zpracovat, naleštit a vystavit jako důkaz vlastního vývoje. Jeden minulost popírá. Druhý ji zvládl marketingově porazit.

Lidské pochopení bez stavby pomníků

Smířlivý pohled na oportunismus by měl vycházet z vědomí, že podobné kompromisy přijímala většina společnosti. Ani naši rodiče a prarodiče zpravidla nebojovali proti režimu. Chodili do zaměstnání, vychovávali děti, účastnili se povinných rituálů a mlčeli ve chvíli, kdy bylo výhodnější mlčet.

Někteří vstoupili do strany kvůli kariéře. Jiní chodili do prvomájových průvodů, podepisovali formální prohlášení nebo se alespoň naučili veřejně neříkat to, co si mysleli doma. Nebylo to hrdinství. Ve většině případů to ale nebylo ani démonické zlo. Byla to lidská slabost spojená s pudem sebezáchovy. Proto není nutné Babiše ani Pavla za jejich oportunismus nenávidět. Je však nutné odmítnout dvojí metr, podle něhož Babišovo členství v KSČ navždy odhaluje jeho bezcharakternost, zatímco Pavlovo členství představuje pouze administrativní nepříjemnost na cestě k západním hodnotám.

Buď připustíme možnost změny oběma, nebo budeme minulost obou měřit stejně přísně. Červená legitimace nemění svůj význam podle toho, zda ji později zakryje drahý oblek, nebo generálská uniforma.

Dva vítězové každého režimu

Andrej Babiš a Petr Pavel nejsou stejní politici. Prosazují jiné zájmy, oslovují jiné části společnosti a odlišným způsobem zacházejí s veřejnou mocí. Povahově je však spojuje mimořádně vyvinutý instinkt pro vlastní kariérní postup. Oba dokázali uspět v komunistickém Československu. Ještě výrazněji uspěli po jeho pádu. Přijali pravidla dvou hodnotově protikladných světů a v obou se dokázali dostat mezi elitu. To není náhoda. To je charakterová dispozice.

Možná bychom proto mezi nimi neměli hledat hrdinu a padoucha pouze podle toho, který z nich lépe odpovídá našemu společenskému vkusu. Poctivější je vidět dva mimořádně schopné kariéristy, které dějiny nikdy nepřiměly postavit se proti proudu. Naopak se v něm naučili plavat tak dokonale, že nakonec začali proudu poroučet. Babiš není morálním selháním české společnosti. Petr Pavel není jejím vykoupením. Oba jsou jejími dokonale přesnými výrobky. Každý pouze dostal jiný obal pro jinou cílovou skupinu.