EURO je jen víra
Kdykoli se v České republice znovu otevře debata o euru, opakuje se stejný scénář. Zastánci společné měny vystoupí s přesvědčením, že jde o nevyhnutelný krok vpřed, zatímco obhájci koruny jsou vykreslováni jako sentimentální nacionalisté lpící na historických symbolech. Jenže při bližším pohledu je situace téměř opačná. Právě eurová debata bývá často vedena spíše ideologicky než ekonomicky.
Nejhlasitější podporovatelé eura v českém prostředí – část Pirátů, STAN, TOP 09 nebo prezident Petr Pavel – zpravidla nevnímají euro pouze jako měnu. Vnímají jej jako součást širšího projektu evropské integrace. Euro se v jejich pojetí stává symbolem "správného směřování", důkazem evropské vyspělosti a potvrzením příslušnosti k západnímu jádru Evropské unie.
Jenže měna nemá být symbol. Měna má být nástroj.
A právě zde začíná problém euroentuziasmu.
Česká republika dnes disponuje jednou z nejúspěšnějších měnových institucí ve střední Evropě. Česká národní banka opakovaně prokázala schopnost reagovat na domácí ekonomické podmínky. Během finanční krize, pandemie i následné inflační vlny měla možnost jednat podle potřeb české ekonomiky, nikoli podle potřeb Německa, Francie, Itálie či Španělska.
Zastánci eura často tvrdí, že vlastní měnová politika ztrácí význam v globalizovaném světě. To je však zvláštní argument. Pokud by skutečně nehrála roli, proč si ji Německo před vznikem eura tak úzkostlivě chránilo? A proč dnes některé země eurozóny otevřeně kritizují skutečnost, že úroková politika Evropské centrální banky neodpovídá jejich ekonomické situaci?
Jedna měnová politika jednoduše nemůže ideálně vyhovovat dvaceti různým ekonomikám.
Euro navíc v posledních letech přestává působit jako exkluzivní klub ekonomicky nejsilnějších států. Když euro vznikalo, mělo být symbolem disciplíny, stability a fiskální odpovědnosti. Realita je dnes podstatně složitější.
Řada zemí eurozóny se dlouhodobě potýká s vysokým zadlužením, slabým růstem a strukturálními problémy. Dluhové krize v jižní Evropě ukázaly, že společná měna sama o sobě ekonomickou konkurenceschopnost nevytváří. Naopak může zakrývat hlubší problémy, které by jinak byly řešeny prostřednictvím měnových kurzů.
Není náhodou, že v posledních letech mezi novými členy eurozóny převažují spíše menší a ekonomicky slabší státy než evropské hospodářské tahouny. Země jako Bulharsko či Chorvatsko vnímají euro jako prostředek ke zvýšení důvěryhodnosti a stabilizaci svého ekonomického prostředí. To samo o sobě není kritika těchto států. Je to však připomínka, že euro dnes není vstupenkou do elitního klubu. Je to nástroj, který některé země potřebují více než jiné.
Česká republika se nachází v odlišné situaci.
Má vlastní měnu. Má funkční centrální banku. Má relativně nízké zadlužení ve srovnání s většinou eurozóny. Nemá problém financovat svůj dluh. Nemá problém přitahovat investice. Nemá problém obchodovat s Evropou.
Přesto je veřejnosti opakovaně naznačováno, že bez eura jaksi zaostáváme.
To je pozoruhodná teze. Švédsko euro nepřijalo. Dánsko si zachovalo vlastní měnu. Švýcarsko stojí mimo eurozónu úplně. Nikdo však netvrdí, že jde o zaostalé ekonomiky.
Skutečná otázka proto nezní, zda je euro moderní. Skutečná otázka zní, zda by euro přineslo českým občanům větší prosperitu než koruna.
Na tuto otázku zatím neexistuje přesvědčivá odpověď.
Zastánci eura často zdůrazňují pohodlí cestování a odstranění kurzových nákladů. To jsou legitimní výhody. Jsou však poměrně malé ve srovnání se ztrátou jednoho z klíčových nástrojů hospodářské politiky.
Koruna není relikvie minulosti.
Koruna je pojistka. Je to nástroj flexibility v nejistém světě. A dokud nikdo nepředloží přesvědčivé důkazy, že její opuštění přinese českým občanům více výhod než rizik, není důvod se jí vzdávat.
Možná právě proto euro stále podporují především politici, kteří věří v hlubší evropskou integraci. Zatímco většina české veřejnosti na věc nahlíží mnohem pragmatičtěji.
A v ekonomii bývá pragmatismus zpravidla cennější než víra.