Evropa si hraje na morálku, Izrael přežívá. A střední Evropa si musí vybrat.

Vystoupení Petra Macinky v Izraeli neříká nic převratného. A právě proto je tak důležité. Připomíná totiž něco, co se v evropské debatě systematicky vytěsňuje: že bezpečnost není otázkou dobrých úmyslů, ale schopnosti přežít.

Izrael si nemůže dovolit luxus evropských debat. Nemůže si hrát na to, že svět funguje podle pravidel, která všichni respektují. Nemůže předstírat, že jeho protivníci sdílejí stejný hodnotový rámec. Jeho realita je jednoduchá: buď se ubrání, nebo nepřežije.

Evropa si mezitím zvykla na opačný model. Bezpečnost delegovala, konflikty externalizovala a morální pozice povýšila nad strategické myšlení. Výsledkem je prostředí, ve kterém se více diskutuje o tom, jak konflikt interpretovat, než o tom, jak ho vyhrát.

Podpora Izraele v jeho boji proti teroristickým organizacím proto není otázkou "sympatií", ale testem reality. Buď přijmeme, že existují aktéři, se kterými nelze vyjednávat, nebo budeme dál předstírat, že každý konflikt má diplomatické řešení.

A právě v tomto bodě se evropská debata láme. Část politické scény stále věří, že bezpečnost lze zajistit jazykem deklarací a institucí. Jiná část začíná chápat, že bez síly, odstrašení a jasně definovaných zájmů zůstává stát zranitelný.

Střední Evropa si tuto lekci nemůže dovolit ignorovat. Její historická zkušenost je jednoznačná: kdo není schopen se bránit, stává se prostorem, o kterém rozhodují jiní. Návrat do NATO a Evropské unie byl správný krok. Ale představa, že tím byl problém bezpečnosti jednou provždy vyřešen, byla iluze.

Z tohoto pohledu není náhodou, že právě Polsko dnes působí jako jeden z mála evropských států, který bere bezpečnost vážně. Investuje do armády, jasně definuje hrozby a nespoléhá se na to, že ho ochrání samotný systém. Jeho politika může být pro někoho nepohodlná, ale je čitelná a strategicky konzistentní.

Česká republika zatím často volí pohodlnější cestu. Bezpečnost deleguje, strategické otázky rozpouští ve vnitropolitických sporech a spoléhá na to, že současný systém bude fungovat i v budoucnu. To je možná politicky komfortní, ale strategicky riskantní.

Proto je důležité vrátit do debaty něco, co v ní dnes chybí – nepříjemnou otázku:

Co budeme dělat ve chvíli, kdy pravidla přestanou platit?

Koncept Mezimoří v tomto smyslu nepředstavuje ideologii, ale pokus o odpověď. Ne jako náhradu za EU nebo NATO, ale jako doplnění – jako snahu vytvořit regionální prostor, který nebude pouze reagovat, ale bude schopen jednat.

Macinkovo vystoupení tak není zajímavé samo o sobě. Je zajímavé tím, že připomíná realitu, kterou Evropa dlouho ignorovala: že bezpečnost není stav, ale proces. A že stát, který ji není schopen zajistit vlastními prostředky a aliančními vazbami, ji nakonec ztratí. A v tom je i důvod, proč tento typ argumentu vyvolává tak silné reakce. Ne proto, že by byl radikální. Ale proto, že je nepohodlný.