Evropa si myslí, že žije v Netflixu
Když Dan Schueftan v rozhovoru pro Spotlight Aktuálně.cz pronesl větu, že "v každém Husajnovi nedřímá malý Jefferson", nešlo jen o chytrý bonmot. Byla to brutálně přesná pitva jedné historické iluze, na které Evropa posledních třicet let stavěla svoji zahraniční politiku, mediální morálku i vlastní sebevědomí. Evropské elity si po pádu Sovětského svazu začaly myslet, že historie skončila. Že liberální demokracie je přirozený finální stav lidstva. Že stačí odstranit diktátora, uspořádat volby, rozdat pár grantů, vyslat neziskové organizace a z každého kmene, klanu nebo autoritářského režimu vyroste malá kopie Dánska s cyklostezkami a festivalem tolerance.
Jenže svět není evropský seminář o lidských právech.
A právě v tom je síla Schueftanových slov. Ten muž nemluví jazykem ideologie. Mluví jazykem přežití. A Izrael je možná poslední západní stát, který si ještě zachoval schopnost dívat se na svět bez romantických filtrů.
Evropa si totiž za poslední dekády zvykla žít v bezpečnostním luxusu. Americký deštník ji chránil natolik dlouho, až začala věřit, že tvrdá moc už neexistuje. Armády se staly skoro trapným reliktem minulosti. Hranice byly označeny za přežitek. Národní zájmy za něco podezřelého. A jakýkoliv realistický pohled na svět začal být automaticky podezírán z "extrémismu".
Jenže realita mezitím nezmizela.
Rusko nepřestalo být imperiální mocností.
Čína nepřestala chtít dominanci.
Írán nepřestal budovat regionální vliv.
Islamistické organizace nepřestaly chápat svět jako civilizační konflikt.
Pouze Evropa si začala namlouvat, že geopolitiku lze nahradit workshopy o diverzitě a správně formulovaným tweetem Evropské komise. Schueftan přesně chápe něco, co velká část evropských elit odmítá přijmout: některé společnosti nejsou připravené na západní model demokracie. A některé o něj možná vůbec nestojí. To není rasismus ani nadřazenost. To je prosté pochopení historie, kultury a reality.
Thomas Jefferson nevznikl ve vakuu. Vznikl v konkrétní civilizační tradici anglosaského práva, lokální samosprávy a individualismu. Saddám Husajn vznikl v úplně jiném světě - ve světě brutální mocenské politiky, sektářských konfliktů a autoritářské kultury přežití.
Jenže Západ si dlouho myslel, že když odstraní Husajna, automaticky vznikne Jefferson.
Výsledek?
Irák v chaosu.
Libye v rozkladu.
Afghánistán zpět pod Tálibánem.
A nejkomičtější na tom všem je, že lidé, kteří tyto katastrofální omyly podporovali, dnes často dál sedí v televizních studiích a vysvětlují veřejnosti, co je "odpovědná zahraniční politika". Izrael naproti tomu nikdy neměl luxus podobných iluzí. Když Evropan udělá chybnou geopolitickou analýzu, vznikne špatný podcast. Když ji udělá Izrael, mohou umírat lidé. Právě proto je izraelské strategické myšlení často mnohem střízlivější, tvrdší a paradoxně i dospělejší než evropská debata, která se stále více mění v morální performance pro sociální sítě. Schueftan nepůsobí cynicky. Působí realisticky. A dnešní Evropa zaměňuje realismus za cynismus právě proto, že si odvykla žít v prostředí skutečných existenčních hrozeb.
Evropské elity dnes často mluví o bezpečnosti, jako kdyby šlo o psychologický problém komunikace. Jenže bezpečnost není pocit. Bezpečnost je moc. Schopnost chránit hranice. Schopnost prosadit pořádek. Schopnost odradit nepřítele. A především schopnost přežít. Tohle Izrael chápe dokonale. Izrael nevěří, že všechny konflikty vznikají z nedorozumění. Nevěří, že každý protivník čeká jen na správně moderovaný dialog. Nevěří, že radikální ideologie zmizí po semináři o inkluzi.
Izrael chápe, že stát bez vůle k obraně dlouhodobě nepřežije.
Evropa naproti tomu často působí jako civilizace, která ztratila instinkt sebezáchovy, ale stále si zachovala obrovské morální sebevědomí. To je nebezpečná kombinace. Proto dnes Schueftanova slova působí skoro šokujícím dojmem. Ne proto, že by byla extrémní. Ale proto, že evropský veřejný prostor si zvykl slyšet hlavně uklidňující iluze. Jenže svět není Netflix. Není napsaný podle progresivního scénáře. A realita se neřídí tím, co dobře vypadá na konferenci v Bruselu.
Právě proto stojí za to poslouchat lidi jako Dan Schueftan. Neříká Evropě to, co chce slyšet. Říká jí to, co už dávno slyšet potřebuje. Že civilizace nejsou nesmrtelné. Že hodnoty bez síly nepřežijí. A že svět stále funguje podle mnohem starších a tvrdších pravidel, než si dnešní Evropa ochotně připouští.