Havel nebyl listopad. 

Václav Havel prokázal osobní odvahu v boji s komunistickým režimem. Tím však nevzniká doživotní nárok na politickou neomylnost, státnický kult ani monopol na výklad roku 1989. Disident může být statečný a současně se stát špatným vzorem pro svobodnou, sebevědomou a pravicovou společnost.

Česká republika si z Václava Havla udělala něco mezi státním patronem, exportním artiklem a povinnou odpovědí ve školním testu. O Havlovi se nemluví jako o politikovi, jehož názory lze rozebrat, zvážit a odmítnout. Mluví se o něm jako o mravním podobenství. Kdo pochybuje, není kritikem jednoho prezidenta, ale téměř podezřelým odpůrcem listopadu 1989. Právě to je první lež havlovského kultu. Havel nebyl listopad. Nebyl jeho jediným autorem, majitelem ani logem. Pád režimu přinesla souhra mezinárodního rozkladu sovětského bloku, hospodářského vyčerpání socialismu, odvahy studentů, demonstrantů, dělníků, disidentů i statisíců do té doby obyčejných lidí. Jednalo se také o revoluci nákupních košíků a souhru okolností, které nám umožnily využít historické okno. Havel se stal nejsilnějším symbolem okamžiku. Symbol ale není totéž co příčina a už vůbec ne měřítko všeho, co mělo následovat. Havel je také symbolem DOHODY s komunisty, která nás straší až do dneška.

Hrdina disentu není automaticky státník

Ano, Havel měl odvahu. Podepsal Chartu 77, spoluzaložil Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, byl sledován, vězněn a mohl si zvolit pohodlnější život. To mu nelze upřít, aniž bychom falšovali dějiny. Jenže statečnost v nesvobodě a schopnost vládnout ve svobodě jsou dvě různé disciplíny. Disident stojí proti moci a oprávněně zdůrazňuje svědomí jednotlivce. Státník musí budovat instituce, přijímat střet legitimních zájmů, nést odpovědnost za důsledky a rozumět tomu, že politika není literární seminář s lepším osvětlením.

Havel do nejvyšší funkce nevstoupil po vítězství v přímé lidové volbě. Dne 29. prosince 1989 jej jednomyslně zvolilo stále ještě komunisty ovládané Federální shromáždění. Bylo to pochopitelné revoluční řešení a výsledek vyjednávání, nikoli občanský plebiscit o jeho programu. Sám jeho vzestup proto vypovídá spíše o mimořádné historické chvíli než o předem prokázaném politickém talentu.

Antipartajismus: vznešená zkratka s ošklivými následky

Havlův problém nebyl v tom, že chtěl do politiky vrátit slušnost. Problém byl v jeho sklonu rozdělovat politiku na čistou občanskou sféru a podezřelý svět stran, zájmů, vyjednávání a kompromisů. Jeho "antipolitická" či "nepolitická politika" zněla krásně právě proto, že obcházela nepříjemnou podstatu demokracie: lidé mají rozdílné zájmy a ty se musejí organizovat, soutěžit o moc a skládat účty voličům.

Je fér dodat, že Havel nebyl prostým nepřítelem stranického systému. Už v roce 1968 výslovně hájil skutečnou volební alternativu a Petr Pithart upozorňoval, že samotný obrat "nepolitická politika" se v jeho předlistopadových textech objevoval jen omezeně. Současně však Pithart mluvil o Havlově "opatrnosti, až nechuti k politickému stranictví" a dobové hodnocení jeho prezidentské dráhy rovněž připomíná jeho nedůvěru k politickým stranám. Výsledkem nebyla politika bez politiky. Výsledkem byla politika, v níž se část aktérů mohla prohlásit za morálně lepší než ti, kteří se obtěžovali vyhrát volby. Strana je alespoň viditelná, má program, členy a volební výsledek. "Občanská společnost" může být užitečná a potřebná, ale také se může stát pohodlným pláštěm pro vliv lidí, kteří mandát nemají a odpovědnost nenesou. Havlovský jazyk tuto nadřazenost nevynalezl, ale dal jí domácí šlechtický erb.

Socialismus bez rudé knížky

Nazvat Havla komunistou by byla hloupost. Proti komunismu se postavil osobně a zaplatil za to. Dokonce v roce 1990 otevřeně mluvil o cestě k prosperující tržní ekonomice. Jeho tehdejší projev to dokládá bez pochybností. Jenže socialismus není pouze státní vlastnictví továren a rudá legitimace. Existuje i jako způsob přemýšlení: jako nedůvěra ke spontánnímu řádu, k obyčejnému sobectví drženému na uzdě zákonem a konkurencí, k lidem, kteří chtějí především pracovat, podnikat, bohatnout a starat se o vlastní rodinu. Havlův svět byl prodchnut podezřením, že pouhá standardní demokracie a tržní hospodářství jsou duchovně málo. Nad nimi měla bdít vyšší mravní instance - citlivější, kulturnější a samozřejmě přesvědčená, že vidí dál než běžný občan.

To je socialistický reflex v salonním obleku. Neznárodňuje pekárnu, ale rád by převychoval pekaře. Nezakazuje trh, jen se na něj dívá jako na cosi nízkého, co musí být průběžně napravováno těmi osvícenějšími. Úmysl stojí výše než výsledek a gesto výše než účet. Velká amnestie z ledna 1990 je téměř učebnicovým příkladem této mentality. Její humanistický motiv lze pochopit: po desetiletích politických procesů a deformované justice chtěl nový prezident provést radikální řez. Jenže rozsah opatření zasáhl zhruba dvě třetiny vězeňské populace, tedy nejen politické vězně. Dobová zpráva uváděla asi 23 tisíc propuštěných. Morální gesto bylo velkolepé; praktické následky nesli také lidé mimo Hrad. To je přesně hranice mezi kazatelem a správcem státu.

Muž, který moc údajně nechtěl...a držel ji třináct let

Součástí legendy je obraz plachého dramatika, kterého dějiny téměř proti jeho vůli odvedly z pivnice na Hrad. Jenže Havel nebyl bezmocnou obětí vlastního prezidentského úřadu. Kandidoval opakovaně a v čele Československa a České republiky strávil s přestávkou třináct let. V prosinci 1990 navíc žádal v krizi federace posílení prezidentských pravomocí; mezi navrhovanými nástroji byla možnost ustavit nepartajní vládu odborníků, vládnout prostřednictvím dekretů při rozpuštěném parlamentu a vetovat zákony. Lze namítnout, že federace tehdy procházela skutečnou krizí. Jistě. Ale právě krize odhaluje politický instinkt. U Havla to byl instinkt přeskočit stranický provoz, povolat "odborníky" a posílit centrum morální autority - tedy sebe. Muž, který se vymezoval proti technologii moci, se její pravidla naučil používat. Není na tom nic nadpřirozeného. Je jen směšné dál předstírat, že si moc neužíval nebo že se ho netýkala.

Evropanství místo sebevědomého národního zájmu

Havlovo zakotvení Československa a později České republiky na Západě patří k jeho skutečným zásluhám. Podporoval rozpuštění Varšavské smlouvy, spolupráci střední Evropy i vstup do NATO. Ani kritik nemusí trpět selektivní slepotou. Jeho pozdější evropanství však ukázalo další slabinu: sklon proměnit politickou volbu v morální povinnost. V Evropském parlamentu v roce 2009 mluvil o Evropě jako o "vlasti našich vlastí", tvrdil, že evropská suverenita bude sílit a integrace musí pokračovat. Řeči o blíže neurčených národních zájmech označil za zástěrku nedostatku sebevědomí. 

Jenže národní zájem není provinční porucha charakteru. Pro malý stát je to základní navigace. Evropská spolupráce může být výhodným nástrojem, bezpečnostní kotvou i civilizačním prostorem. Nemá se však stát náhradním náboženstvím, v němž je další přesun suverenity automaticky "správný" a nesouhlas známkou mravní či intelektuální nedostatečnosti. Havel pomohl vytvořit právě tento tón: Brusel jako vyšší horizont a domácí pochybnost jako cosi trochu trapného.

Špatně zvolený národní idol

Největším problémem nakonec není Havel sám. Je jím havlismus - potřeba vyrábět z člověka nedotknutelnou značku a z jeho vkusu státní katechismus. Havel byl přeceňovaný politik a podle mého soudu také přeceňovaný dramatik. Jeho hry mají své místo v dějinách absurdního divadla, ale jejich dnešní posvátný status živí především autorův politický životopis. Bez Hradu za jménem by kolem mnoha z nich zřejmě nebylo zdaleka tak slavnostní ticho. Je zvláštní, že země s osobnostmi, jako byli Josef Šnejdárek nebo František Moravec, potřebuje za svou hlavní moderní ikonu právě pražského dramatika. Šnejdárek prošel Cizineckou legií, boji první světové války a velel československým jednotkám proti maďarským bolševikům. Moravec v březnu 1939 zachránil klíčový zpravodajský materiál, vybudoval exilovou zpravodajskou službu a jeho lidé připravovali výsadkové operace včetně Anthropoidu. 

To nejsou lidé bez chyb. Jsou to však osobnosti činu, odpovědnosti a konkrétní služby státu. Neriskovali pověst v evropském salonu, ale život na frontě a v operacích proti dvěma totalitním projektům 20. století. Přesto jejich jména nezdobí letiště a jejich portréty neslouží jako průkaz správného smýšlení.

Havel patří do dějin. Ne na oltář

Václav Havel má v českých dějinách své místo. Jako statečný odpůrce komunistické moci, výrazný esejista a symbol pokojného předání moci. Nemá však být definicí roku 1989 ani povinným návodem, jak má vypadat česká demokracie. Listopad 1989 nebyl vítězstvím jednoho dramatika a jeho přátel. Byl návratem svobody milionům lidí - včetně svobody Havla kritizovat, odmítnout jeho levicový mravní paternalismus, jeho antipartajní instinkt i jeho téměř náboženské evropanství.

Skutečně svobodná země nepotřebuje nedotknutelné ikony. Potřebuje instituce, sebevědomí, paměť a schopnost rozlišit osobní odvahu od politické moudrosti. Havel měl první. Druhé mu dějiny a jeho obdivovatelé připsali mnohem štědřeji, než si zasloužil.