Husák 2.0

Když Andrej Babiš potřebuje hlasy, mluví o československé vzájemnosti. Když potřebuje moc, mluví především o sobě. A právě v tom je podstata problému. Politika není rodinné setkání ani nostalgický večírek nad vzpomínkami na společný stát. Politika je především otázkou zájmů, loajality a odpovědnosti. A podle těchto kritérií nelze Andreje Babiše hodnotit jako "bratra", ale jako politika, který dlouhodobě rozděluje společnost, staví proti sobě skupiny občanů a proměňuje veřejný prostor v permanentní volební kampaň.

Historie střední Evropy je plná okamžiků, kdy osobní ambice převážily nad společným zájmem. Když se podíváme na některé kontroverzní slovenské politické osobnosti - od Josefa Tisa přes Vasila Biľaka až po Vladimíra Mečiara - vidíme opakující se vzorec. Moc byla důležitější než principy. Kariéra důležitější než loajalita. Vlastní postavení důležitější než budoucnost země.

Andrej Babiš samozřejmě není ani Tiso, ani Biľak. Přesto je na místě otázka, zda jeho politický styl nepřispěl k hlubokému rozdělení české společnosti více než kterýkoli jiný politik posledních let. Místo spojování přišlo rozdělování. Místo věcné debaty permanentní marketing. Místo odpovědnosti neustálé hledání viníků. Největší omyl jeho podporovatelů spočívá v tom, že si pletou sociální dávku s prosperitou a marketing s výsledky. Politika není úspěšná proto, že někomu něco rozdá. Úspěšná je tehdy, když posiluje ekonomiku, bezpečnost a schopnost země obstát v budoucnosti.

Skutečné vlastenectví se neměří počtem billboardů ani počtem videí na sociálních sítích. Měří se tím, zda po sobě politik zanechá silnější stát, odolnější ekonomiku a sebevědomější společnost. A právě zde bude jednou vystaven účet. Ne marketingový. Historický.

Historii lze ohýbat v televizních debatách. Nelze ji ale přepsat.