Írán a logika nekonečné války
V evropské politice panuje hluboce zakořeněná představa, že mír je přirozeným cílem všech států. Vychází z poválečné zkušenosti Západu, z evropské integrace i z liberálního přesvědčení, že ekonomická spolupráce a rostoucí prosperita postupně oslabují důvody ke konfliktům. Pokud se někde objeví válka, bývá chápána jako selhání diplomacie, nedostatek komunikace nebo důsledek špatného politického vedení. Jenže tato představa není univerzální. Existují státy, jejichž elity svět vnímají zcela jinak. Ne jako prostor spolupráce, ale jako prostor permanentního soupeření. Ne jako systém založený na důvěře, ale jako prostředí, kde přežívají pouze ti, kteří disponují dostatečnou silou.
Současný Írán patří mezi nejvýraznější příklady takového uvažování.
Zatímco západní politici dlouhá desetiletí předpokládali, že hospodářské sankce, diplomatická izolace a ekonomické problémy přimějí Teherán ke změně kurzu, skutečnost se vyvíjela jinak. Írán se nestal umírněnějším. Nestal se prozápadnějším. Nezačal se více integrovat do mezinárodního systému. Naopak. Mnohé naznačuje, že režim postupně přijal dlouhodobou konfrontaci jako normální stav své existence. Někteří analytici proto začínají používat pojem "forever war" – nekonečná válka. Ne ve smyslu nepřetržitých bojů na frontě, ale jako trvalý stav geopolitického konfliktu, který přestává být problémem a stává se součástí samotného fungování státu. Právě zde se ukazuje síla realistické školy mezinárodních vztahů.
Realismus nikdy nepředpokládal, že státy usilují především o štěstí svých občanů nebo o ekonomickou prosperitu. Realisté od Thomase Hobbese přes Hanse Morgenthaua až po Kennetha Waltze upozorňovali, že základním cílem každého státu je přežití. Vše ostatní je druhořadé. Pokud se na Írán podíváme touto optikou, přestane jeho chování působit iracionálně. Naopak začne dávat smysl. Íránské elity vyrůstaly ve světě, který jejich pohled na mezinárodní politiku neustále potvrzoval. Historická zkušenost země je plná cizích zásahů, mocenských her a geopolitických tlaků. V íránské kolektivní paměti zůstává silně zakořeněn britský a ruský vliv v devatenáctém století, americká role při svržení premiéra Muhammada Mosaddeka v roce 1953, podpora autoritářského šáhova režimu i krvavá válka s Irákem v osmdesátých letech.
Západní pozorovatel může tyto události vnímat jako historii. Íránský režim je však vnímá jako důkaz, že mezinárodní politika je především bojem o moc. Právě proto se Teherán nikdy zcela nesmířil s představou, že jeho bezpečnost mohou garantovat mezinárodní instituce, smlouvy nebo dobrá vůle ostatních států. Bezpečnost musí být podle této logiky vybojována a udržována vlastními silami.
V tomto světle získává nový význam i íránský jaderný program.
Na Západě bývá často prezentován jako důkaz agresivních ambicí. Jenže realistická interpretace nabízí odlišné vysvětlení. Stát obklopený americkými základnami, žijící po desetiletí pod sankcemi a sledující osudy režimů v Iráku, Libyi nebo Srbsku si mohl snadno vytvořit jednoduchý závěr. Slabé státy jsou zranitelné. Silné státy přežívají. Pro Teherán proto nemusí být jaderný program primárně nástrojem útoku. Může být především nástrojem odstrašení. Historie ostatně ukazuje, že země disponující jadernými zbraněmi bývají před přímým vojenským napadením chráněny mnohem více než státy, které podobnou schopnost nemají. Severní Korea je ekonomicky katastrofální zemí, přesto nikdo vážně neuvažuje o její vojenské likvidaci. Libye se naopak svého programu vzdala a o několik let později byl její režim svržen. Z pohledu Teheránu není obtížné pochopit, jaké ponaučení si z těchto příkladů mohl odnést.
Stejně logická je i výstavba rozsáhlé sítě spojenců a milic v regionu. Írán pochopil, že není schopen soupeřit se Spojenými státy nebo Izraelem v klasické vojenské síle. Místo toho vytvořil systém, který mu umožňuje promítat svůj vliv daleko za vlastní hranice. Hezbollah v Libanonu, šíitské milice v Iráku, spojenecké struktury v Sýrii nebo Hútíové v Jemenu nejsou náhodným produktem ideologické solidarity. Jsou součástí promyšlené strategie. Pokud by někdo chtěl Írán napadnout, musí počítat s tím, že konflikt nezůstane omezen na území jediné země. Rozšíří se do celého regionu. Náklady vzrostou. Rizika vzrostou. A právě to je podstata odstrašení. Zde se dostáváme k paradoxu, který bývá v západních debatách často přehlížen. Sankce měly Írán oslabit. Do určité míry se to skutečně podařilo. Země přišla o investice, ekonomický růst i část životní úrovně. Současně však sankce posílily právě ty složky režimu, které mají na pokračování konfliktu největší zájem. Revoluční gardy se během posledních desetiletí proměnily z vojenské organizace v ekonomické impérium. Ovládají významné části hospodářství, infrastruktury i zahraničních aktivit státu. Každá nová krize zvyšuje jejich význam. Každá nová konfrontace posiluje argument, že bezpečnost musí mít přednost před otevřeností.
Mír by znamenal větší konkurenci, větší vliv civilních institucí a větší prostor pro ekonomické reformy. Konflikt naopak potvrzuje význam bezpečnostního aparátu. A právě zde se rodí logika nekonečné války. Nejde o to, že by si íránští vůdci přáli totální válku. Naopak. Taková válka by mohla být pro režim katastrofou. Mnohem výhodnější je stav permanentního napětí. Dostatečně intenzivního, aby mobilizoval společnost a legitimizoval represivní opatření, ale zároveň dostatečně omezeného, aby neohrozil samotnou existenci režimu. Výsledkem je zvláštní forma rovnováhy. Sankce, kybernetické útoky, atentáty, zástupné války, raketové útoky, diplomatické krize a informační operace vytvářejí prostředí, které připomíná válku, aniž by jí bylo v tradičním smyslu slova. Západ tuto situaci často interpretuje jako neúspěch diplomacie. Realista by mohl namítnout, že nejde o neúspěch. Jde o nový normální stav.
Největší tragédií celé situace přitom není geopolitika, ale osud samotných Íránců. Země s více než devadesáti miliony obyvatel, obrovskými energetickými zdroji, kvalitním vzdělávacím systémem a bohatou civilizační tradicí by mohla patřit mezi ekonomické lídry regionu. Místo toho velkou část své energie věnuje bezpečnostnímu soupeření. Mladí vzdělaní lidé odcházejí do zahraničí. Investice zaostávají. Inovace narážejí na omezení. Potenciál země zůstává nevyužitý. Jenže z pohledu režimu nemusí být prosperita nejvyšší hodnotou. Nejvyšší hodnotou je přežití.
A pokud vedení země věří, že přežití závisí na síle, odstrašení a neustálé připravenosti ke konfliktu, pak se válka přestává jevit jako výjimka. Stává se součástí politického řádu. Právě v tom spočívá hlavní poučení, které nám Írán nabízí. Ne všechny státy sdílejí západní představu o světě. Ne všechny režimy považují ekonomický růst za nejvyšší prioritu. A ne všechny vlády vnímají mír jako konečný cíl své politiky. Někdy totiž může být z pohledu vládnoucí elity mír nebezpečnější než konflikt. Je to logika nekonečné války. Logika, kterou lze odmítat, kritizovat nebo považovat za tragickou.
Nelze ji však pochopit bez realismu – bez vědomí, že v mezinárodní politice bývá často důležitější přežití než prosperita a moc než ideály.