Kdo je volič SPD? A co s ním?

Pokud vezmeme epistokratický argument vážně, pak přestává být otázka "proč lidé volí SPD" zajímavá. Relevantní otázka zní: proč má někdo, kdo zjevně nerozumí základním politickým/společenským souvislostem, právo spolurozhodovat o státu?

Tady už nejde o empatii ani o sociologické vysvětlení. Jde o standardy. Ve všech ostatních oblastech společnosti trváme na kompetenci – pilot musí umět létat, lékař léčit, právník rozumět právu. Jen v politice jsme přijali absurdní princip, že nekompetence není překážkou, ale normou.

Volič SPD v tomto smyslu není obětí systému. Je jeho důkazem. Ukazuje, co se stane, když se rozhodovací pravomoc oddělí od znalosti. Politika se redukuje na intuitivní soudy, zkratky a emoce. Fakta se stávají volitelnými, expertní konsenzus podezřelým a komplexita problémů je nahrazena jednoduchými slogany.

Z epistokratického hlediska je zásadní, že takové rozhodování není jen "jiný názor". Je to nekvalifikované rozhodování s reálnými důsledky. A právě zde Brennanova kritika míří nejtvrději: demokracie systematicky umožňuje, aby o zásadních otázkách rozhodovali lidé, kteří nemají ani motivaci, ani schopnost porozumět tomu, o čem rozhodují.

Radikální závěr je nepříjemný, ale logický: pokud považujeme kompetenci za relevantní kritérium v jiných oblastech, proč ji ignorujeme právě tam, kde jsou důsledky největší?

V tomto světle přestává být volič SPD "hlasem lidu". Stává se spíše symptomem epistemického selhání demokracie – systému, který nedokáže odlišit informovaný úsudek od neinformovaného dojmu, a přesto jim přisuzuje stejnou váhu.

To neznamená, že by tito lidé neměli mít žádná práva. Znamená to ale, že představa absolutní rovnosti v politickém rozhodování je možná iluze, kterou si společnost udržuje za cenu kvality vlastního řízení.

Jinými slovy: problém není v tom, že existují voliči SPD. Problém je, že jejich hlas má stejnou váhu jako hlas někoho, kdo věnoval roky pochopení toho, o čem se rozhoduje.

A pokud tohle odmítáme přijmout, pak bychom si měli přiznat, že demokracie není systém hledání nejlepšího řešení – ale systém, který vědomě akceptuje průměrnost jako své maximum.