Když se hroutí pilíře míru: návrat světa, který nikdy nezmizel

Thant Myint-U ve svém eseji "The Crumbling Pillars of Global Peace" pro Foreign Affairs tvrdí, že dlouhý poválečný mír stál na dvou revolučních přesvědčeních: že útočné války jsou nepřijatelné a že impéria musí skončit. Obě zásady podle něj dostaly institucionální podobu v Chartě OSN po roce 1945. Na první pohled je to elegantní diagnóza. Na druhý pohled je to ale diagnóza neúplná. Světový mír po roce 1945 totiž nestál jen na právu, Chartě OSN a morálním odmítnutí imperiální politiky. Stál především na moci. Na americké převaze, sovětském odstrašení, jaderném strachu a na faktu, že nikdo rozumný nechtěl zopakovat jatka dvou světových válek. OSN nebyla motorem světového míru. Byla spíše jeho notářem. Zapisovala pravidla, ale sama neměla sílu je vynutit. A to je zásadní rozdíl.

Charta OSN skutečně zakazuje hrozbu silou nebo použití síly proti územní celistvosti či politické nezávislosti států. Dekolonizační logika byla následně posílena rezolucí Valného shromáždění OSN z roku 1960, podle níž mají všechny národy právo na sebeurčení. Jenže mezinárodní právo má v anarchickém systému jeden nepříjemný problém: funguje nejlépe tehdy, když ho silní chtějí dodržovat. Když nechtějí, z práva se stává krásně zarámovaný papír na zdi hořícího domu.

Dva pilíře, nebo dvě poválečné iluze?

Autor správně připomíná, že po roce 1945 vznikl nový normativní rámec. Útočná válka už nebyla legitimním nástrojem státní politiky. Impérium už nemělo být normální formou správy světa. To byla obrovská civilizační změna. Jenže tady přichází realistická korekce. Útočné války nezmizely. Jen se přejmenovaly. Z intervence se stala "stabilizační mise". Z okupace "bezpečnostní operace". Z podpory převratu "ochrana demokracie". Z expanze "obrana historických práv". Každá velmoc si našla svůj slovník, protože jazyk je první kamufláž moci.

A impéria? Ta také nezmizela. Jen změnila formu.

Místo přímé koloniální správy přišly sféry vlivu, vojenské základny, závislost na bezpečnostních garancích, finanční podmíněnost, energetická vazba, technologická infrastruktura a kontrola obchodních tras. Britský guvernér v helmě odešel. Přišel ratingový analytik, sankční režim, vojenský poradce a správce platebního systému. Pokrok, samozřejmě. Thant Myint-U má pravdu v tom, že starý poválečný konsenzus slábne. Ale příčina není jen v tom, že svět ztrácí úctu k OSN. Příčina je hlubší: mění se rozložení moci.

OSN jako rámec, ne jako vláda světa

Jednou z nejsilnějších částí článku je připomenutí významu OSN. To je důležité, protože dnes je módní OSN buď romantizovat, nebo vysmívat. Obojí je hloupé. OSN nikdy nebyla světovou vládou. Nikdy neměla být globálním četníkem, který sám zastaví války. Byla kompromisem vítězů druhé světové války. Měla dát velmocem fórum, kde spolu mohou mluvit dříve, než začnou střílet.

To není málo. Jen to není dost.

Problém Rady bezpečnosti je vestavěný přímo v její konstrukci. Stálí členové mají právo veta, což znamená, že systém kolektivní bezpečnosti funguje hlavně tam, kde se zájmy velmocí nekříží. Jakmile se kříží, OSN začne připomínat hasičský sbor, kde má žhář právo vetovat výjezd. V roce 2025 podle dostupných přehledů pokračovala paralýza Rady bezpečnosti: veto se používalo u Gazy i Ukrajiny a celkový výstup Rady bezpečnosti klesal. To není chyba konkrétního generálního tajemníka. To je strukturální problém systému, který byl navržen pro svět po roce 1945, ne pro svět po roce 2026.

Válka na Ukrajině jako konec pokryteckého klidu

Ruská invaze na Ukrajinu je pro autorovu argumentaci klíčová. Ne proto, že by byla prvním porušením mezinárodního práva. Nebyla. Ale proto, že byla tak otevřená, brutální a imperiálně formulovaná, že už ji nešlo schovat za technokratický slovník. Rusko neřeklo pouze: máme bezpečnostní obavy. Řeklo fakticky: Ukrajina není plnohodnotný stát, patří do naší historické sféry, její suverenita je podmíněná. To je návrat klasického imperiálního uvažování. Právě zde článek míří přesně. Pokud se začne znovu normalizovat myšlenka, že velké státy mají přirozené právo rozhodovat o osudu menších států ve svém okolí, pak se nehroutí jen ukrajinská bezpečnost. Hroutí se celý princip suverénní rovnosti států.

Pro Česko je to existenční téma. Malé a střední státy nemají luxus cynicky mávnout rukou nad porušením hranic. Pro velmoc je "sféra vlivu" geopolitický nástroj. Pro stát na hranici takové sféry je to často rozsudek.

Globální Jih: ne láska k Rusku, ale odpor k západnímu kázání

Článek správně naznačuje ještě jednu věc: Západ ztrácí monopol na výklad pravidel. Mnoho států globálního Jihu nevnímá současný řád jako neutrální a spravedlivý. Vidí ho jako systém, který Západ často používal selektivně. Když pravidla vyhovovala, byla posvátná. Když překážela, našla se výjimka, humanitární důvod, bezpečnostní doktrína nebo právní kreativita. To neomlouvá ruskou agresi. Ani náhodou. Ale vysvětluje to, proč značná část světa neposlouchá západní moralizování s takovým dojetím, jaké se v Bruselu očekávalo. Západ si příliš dlouho myslel, že jeho narativ je univerzální. Jenže pro mnoho států Asie, Afriky a Latinské Ameriky je univerzální spíše zkušenost s kolonialismem, intervencemi, dvojím metrem a ekonomickou závislostí. Když dnes slyší přednášku o pravidlech, často slyší také ozvěnu minulého pokrytectví.

A tady je třeba být tvrdý: Západ má v principu často pravdu, ale jeho důvěryhodnost je poškozená. Pravda bez důvěryhodnosti je v diplomacii poloviční zbraň.

Návrat zbrojení: realita místo řečí

Pokud chceme vědět, zda svět věří na mír, nesledujme projevy diplomatů. Sledujme rozpočty. Podle SIPRI dosáhly světové vojenské výdaje v roce 2025 hodnoty 2,887 bilionu dolarů, rostly jedenáctý rok v řadě a za poslední dekádu se zvýšily o 41 %. To je skutečné hlasování států o budoucnosti. Ne deklarace. Ne summity. Ne tiskové konference s vlaječkami. Peníze. Státy se připravují na horší svět. Evropa zbrojí. Asie zbrojí. Rusko je ve válečném režimu. Čína buduje mocenskou projekci. USA řeší, kolik závazků ještě unesou. Regionální mocnosti jako Turecko, Írán, Indie nebo Saúdská Arábie hrají stále samostatnější hry. To není návrat studené války. To je složitější. Studená válka měla dva hlavní bloky a relativně čitelnou disciplínu. Dnešní svět je vícevrstvý, multipolární a transakční. Méně ideologie, více kalkulace. Méně pravidel, více oportunismu.

Slabina článku: příliš mnoho víry v normy

Největší slabinou textu je, že stále trochu věří v obnovu univerzálního normativního konsenzu. Jako by stačilo připomenout světu, proč byly po roce 1945 odmítnuty války a impéria. Jenže svět na to nezapomněl. Svět to pouze přestal považovat za výhodné. To je rozdíl. Rusko ví, že útočná válka je zakázaná. Čína ví, že změna hranic silou by byla katastrofální precedent. USA vědí, že selektivní aplikace pravidel poškozuje jejich autoritu. Regionální mocnosti vědí, že destabilizace sousedů má následky.

Mocnosti neporušují pravidla proto, že nečetly Chartu OSN. Porušují je proto, že věří, že cena porušení bude nižší než zisk. To je jádro realistického pohledu.

Co z toho plyne pro Evropu

Evropa si dlouho myslela, že dějiny skončily a že bezpečnost je služba objednaná u Spojených států. Tento model končí. Neznamená to, že NATO zítra zmizí. Znamená to, že Evropa bude muset nést větší část nákladů na vlastní bezpečnost. A nejen vojensky. Také průmyslově, energeticky, technologicky a politicky. Evropská unie ráda mluví jazykem hodnot. Jenže ve světě, který popisuje Thant Myint-U, nestačí mít hodnoty. Musíte mít také kapacity. Armádu. Průmysl. energii. hranice. logistiku. politickou vůli. Bez toho jsou hodnoty jen luxusní tapeta na zdi domu bez střechy. Pro Česko z toho plyne jednoduchý závěr: naše bezpečnost nebude stát na tom, že svět je slušný. Bude stát na tom, že jsme součástí silného aliančního rámce, máme vlastní obranyschopnost, odolnou ekonomiku a realistickou diplomacii.

Malý stát si nemůže dovolit romantismus. Romantismus je v geopolitice často jen dražší forma sebevraždy.

Skutečný konec poválečné éry

Thant Myint-U správně cítí, že končí jedna epocha. Ale není to jen konec poválečného právního idealismu. Je to konec západního monopolu na řád. Po roce 1945 vznikl systém, který byl univerzální jazykem, ale západní mocí. Po roce 1991 se Západ domníval, že tento systém už nemá alternativu. Dnes se ukazuje, že alternativa existuje. Ne lepší, ne spravedlivější, ne civilizovanější. Jen existuje. Je to svět bloků, revizionismu, ozbrojeného vyjednávání, ekonomického nátlaku a sféry vlivu. Svět, kde se slabost rychle trestá a dobré úmysly bez síly působí jako pozvánka. To není příjemná zpráva. Ale je lepší nepříjemná pravda než uklidňující nesmysl.

Závěr

Článek "The Crumbling Pillars of Global Peace" je cenný, protože připomíná, že poválečný řád nebyl samozřejmostí. Byl historickou výjimkou. A výjimky netrvají věčně. Jeho hlavní hodnota spočívá v tom, že vrací do debaty dvě základní otázky: může svět přežít návrat útočných válek? A může mezinárodní systém fungovat, pokud se znovu normalizuje imperiální logika?

Realistická odpověď je tvrdá: může, ale jen tehdy, pokud budou pravidla podepřena silou.

Mír není stav mysli. Mír je rovnováha nákladů, strachu, zájmů a odstrašení. Když tato rovnováha zmizí, Charta OSN sama nikoho nezastaví. Poválečný řád se nehroutí proto, že by lidstvo zapomnělo na ideály. Hroutí se proto, že se změnil poměr sil. A dějiny se nevracejí jako učebnicová kapitola. Vracejí se jako účet, který někdo dlouho odmítal platit.