Politika jako chráněná dílna ega

České komunální volby jsou zvláštní laboratoří demokracie. Tisíce lidí žádají občany o právo spravovat jejich peníze, majetek a města. Místo výsledků nám ale často nabízejí vlastní fotografii, místo politického názoru srdíčko a místo programu ujištění, že mají rádi místo, ve kterém kandidují. Bryan Caplan a Jason Brennan by se při pohledu na český komunál nejspíš nenudili.

Poznáte to spolehlivě. Jednou za čtyři roky začne česká krajina kvést. Ne šeříky, ale ksichty. Ksicht u kruháče, ksicht na plotě, ksicht před supermarketem, ksicht u fotbalového hřiště. Profesionálně nasvícené a lehce vyretušované tváře lidí, o jejichž schopnostech většinou nevíme skoro nic, nás z několika metrů čtverečních ujišťují, že mají rádi své město. Pod nimi bývá některá z velkých politických myšlenek naší doby: Společně pro naše město. Srdcem pro vás. Jistota pro budoucnost. Město, kde se dobře žije. Člověk marně čeká na kandidátku Proti našemu městu - společně za horší život, která by do komunální politiky konečně přinesla skutečnou programovou alternativu.

Je snadné se tomu smát, jenže za estetikou okresního autosalonu se skrývá docela vážný problém. Česko má 6 258 obcí a mimořádně fragmentovanou místní samosprávu. Více než pětina obcí má méně než dvě stě obyvatel. Decentralizace je přitom správný princip: o místních problémech mají pokud možno rozhodovat lidé, kteří je znají, nikoli ministerský úředník dvě stě kilometrů daleko. Jenže decentralizace a atomizace nejsou totéž. Šest tisíc obcí znamená také šest tisíc malých politických světů, tisíce zastupitelstev, rad, komisí, funkcí, rozpočtů, obecních společností, zakázek a dotačních systémů. Tím vzniká otázka, kterou si klademe překvapivě málo: Přitahuje tento systém nejlepší správce veřejných věcí, nebo především lidi, kteří mají největší chuť stát se politiky?

To je podstatný rozdíl. Představme si na okamžik, že by obec byla firma. Organizace se stovkou zaměstnanců, majetkem za miliardu a rozpočtem ve stovkách milionů hledá generálního ředitele. Přijde kandidát. Co jste dosud řídil? Mám rád naši firmu. Kolik lidí jste vedl? Narodil jsem se tady. Jaké máte zkušenosti s investicemi? Společně to zvládneme. Jaké budou vaše měřitelné cíle? Srdcem pro zaměstnance. V soukromé společnosti by takový pohovor pravděpodobně skončil během několika minut. V komunální politice kandidátovi pořídíme billboard šest krát tři metry.

Nejde samozřejmě o to tvrdit, že město je firma. Není a nemá být. Jenže i starosta či radní rozhodují o investicích, majetku, zaměstnancích, smlouvách, veřejných zakázkách, infrastruktuře a dlouhodobých závazcích. Přesto se demokratická legitimita podivně snadno zaměňuje za kompetenci. Vítězství ve volbách je přitom pouze důkazem toho, že kandidát získal dost hlasů. Není certifikátem manažerských schopností, ekonomické gramotnosti ani dlouhodobého úsudku. Demokracie velmi dobře odpovídá na otázku, kdo získal právo rozhodovat. Mnohem hůře odpovídá na otázku, zda rozhodovat umí.

Právě tady začíná být český komunál zajímavý ve světle Bryana Caplana. Ve své knize The Myth of the Rational Voter zpochybňuje romantickou představu občana, který před volbami svědomitě nastuduje ekonomiku, veřejné finance a jednotlivé programy a následně kvalifikovaně vybere nejlepší variantu. Politická neinformovanost totiž nemusí být iracionální. Získávání kvalitních informací stojí čas, zatímco pravděpodobnost, že právě jeden hlas rozhodne volby, je mizivá. Caplan navíc tvrdí, že politické omyly nejsou pouze náhodné, ale mohou být systematické. Stačí tuto logiku přenést z americké politiky do české obce. Kolik lidí před komunálními volbami otevře závěrečný účet města, projde registr smluv, porovná investiční náklady se sousedními obcemi a zjistí, jak jejich oblíbený zastupitel poslední čtyři roky hlasoval? A kolik lidí prostě ví, že Pepa je sympatický chlap, potkávají ho na fotbale a poslední měsíc viděli jeho obličej každé ráno cestou do práce? Billboard potom není jen estetický zločin. Je to racionální odpověď politika na voliče, který nemá čas studovat politiku. Program vyžaduje pozornost. Obličej potřebuje tři sekundy.

Český komunál však tento princip dotáhl ještě dál. Nestačí vyprázdnit program, my dokážeme vyprázdnit dokonce politickou identitu. Kandidát velké politické strany najednou před komunálními volbami jako by zjistil, že být politikem je poněkud trapné. Logo strany se zmenší, ideologie zmizí a z konzervativce, liberála, socialisty či populisty se stane člen uskupení ve stylu Písečané pro Písek, Hradečáci srdcem, Společně pro lepší město nebo Žijeme tady s vámi. Názvy jsou nadsázka, princip nikoli. Z politiky se stává soutěž v tom, kdo dokáže nejlépe předstírat, že žádnou politiku vlastně nedělá. Přitom rozhodovat, kolik peněz obec vybere, co bude dotovat, jaký majetek bude vlastnit, kde dovolí stavět, co bude regulovat, kolik lidí zaměstná a které služby bude občanům poskytovat, jsou politická rozhodnutí jako řemen. Je zásadní rozdíl mezi člověkem, který město chápe jako poskytovatele omezeného množství veřejných služeb, a člověkem, který chce, aby město vlastnilo, dotovalo, regulovalo a organizovalo stále větší část života obyvatel. Jenže říct to nahlas znamená riskovat nesouhlas. "Máme rádi naše město" je mnohem bezpečnější. Politický program dokonale kompatibilní s pravicí, levicí, liberalismem, socialismem i místním zahrádkářským svazem.

Tady přichází ještě nepříjemnější otázka: proč vlastně někteří lidé tolik touží být politiky? Ideální odpověď známe. Něco v životě vybudovali, získali zkušenosti a chtějí je nabídnout své obci. Podnikatel, manažer, architekt, učitel nebo lékař vstoupí do veřejného života, protože má pocit, že může něco zlepšit. Takové lidi politika potřebuje. Existuje ale také opačný model. Člověk nevstoupí do politiky poté, co něco dokázal. Politika se postupně stane tím, co dokázal. Funkce mu poskytne zaměstnání, status, společenskou důležitost, fotografii ve zpravodaji, mikrofon na slavnosti, možnost přestřihovat pásky a hlavně velmi pohodlnou definici osobního úspěchu: byl jsem znovu zvolen. To je to "ŘEMESLO", které tak propaguje hnutí STAN.

Právě tehdy se může z politiky stát chráněná dílna ega. Ne proto, že každý starosta nebo zastupitel je samolibý neschopný člověk; takové zobecnění by bylo stejně hloupé jako komunální slogan. Problém je v pobídkách. Jakmile se veřejná funkce stane vaším povoláním, společenským statusem a zdrojem příjmu současně, získáváte mimořádně silný zájem na tom, abyste politikem zůstal. Dlouhodobá reforma, která dnes bolí a výsledky přinese za deset let, začíná vypadat nebezpečně. Zrušení populární, ale neefektivní služby může stát hlasy. Naproti tomu viditelný projekt dokončený půl roku před volbami má kouzlo. Kde jsou nůžky a stuha? Politik přitom nemusí být hloupý. Může se chovat naprosto racionálně. Jen maximalizuje jinou veličinu než občan: pravděpodobnost vlastního znovuzvolení.

Jason Brennan v Against Democracy pokládá ještě nepříjemnější otázku. Zpochybňuje představu, že samotná demokratická procedura automaticky produkuje kvalitní rozhodnutí, a rozvíjí kontroverzní myšlenku epistokracie, tedy většího politického vlivu kompetentních a informovaných. Jeho řešení přijímat nemusíme - ostatně okamžitě vyvolává zásadní problém, kdo by určoval, kdo je "kompetentní". Brennanova otázka je ale legitimní: proč bychom měli předpokládat, že demokraticky přijaté rozhodnutí je zároveň rozhodnutím kvalitním? Demokracie poskytuje rozhodnutí legitimitu. Rozum k němu automaticky nepřibalí.

Politika má proti normálnímu trhu ještě jednu nádhernou vlastnost. Za chybu často neplatí ten, kdo ji udělal. Podnikatel investuje deset milionů do nesmyslu a přijde o vlastní peníze. Firma nabízí mizerný výrobek a zákazník odejde jinam. Starosta prosadí mizernou investici za sto milionů a účet mu nepřijde domů. Rozpustí se mezi tisíce daňových poplatníků a několik budoucích rozpočtů. Volič přitom musí vynaložit čas a energii, aby vůbec zjistil, kdo rozhodnutí prosadil a jaké byly jeho důsledky. Caplanův málo informovaný volič, Brennanova otázka kompetence a politik usilující o znovuzvolení se tak potkávají v jednom dokonale fungujícím ekosystému.

A potom přijde další volební kampaň.

Nová fotografie. Nové brýle. Nová košile. Nové srdíčko. Staré "Společně pro naše město."

Možná bychom tedy od kandidátů měli chtít něco překvapivě nudného. Nemusíte nám ukazovat manželku, děti ani labradora. Nemusíte stát před radnicí s rukávy vyhrnutými přesně po lokty. A opravdu nás nemusíte ujišťovat, že máte rádi město, ve kterém chcete být starostou. Považujme to za hygienické minimum. Ukažte raději, co jste v životě řídili, co jste vytvořili, kolik lidí jste vedli, jaké máte politické názory, co podle vás obec dělat má a co dělat nemá. Řekněte, co konkrétně během čtyř let změníte, kolik to bude stát a podle kterých pěti čísel poznáme při příštích volbách, že jste svou práci odvedli dobře.

Byl by to příšerný billboard. Spousta čísel, žádné děti, žádné srdíčko. Marketingová sebevražda. Ale možná by to konečně byla politika. Největší ironií je, že tahle vesnická pouť demokracie dávno není vesnická. Úplně stejnou přehlídku najdeme ve velkých městech. Stejné portréty, stejné slogany, stejnou snahu schovat ideologii za lokální značku a přesvědčit nás, že kandidát je především "náš člověk". Člověk od nás, člověk s námi, člověk pro nás. Jen se nějak zapomnělo vysvětlit, co umí, čemu věří a proč bychom mu měli svěřit cizí peníze.

Demokracie sama nevyrábí moudrost, kompetenci ani dlouhodobé myšlení. Vyrábí především legitimitu moci. O její kvalitu se musíme postarat sami. Pokud po kandidátech nechceme výsledky, jasné názory a měřitelné závazky, neměli bychom být překvapeni, když místo nich dostaneme ksicht, srdíčko a slogan.

Billboard potom není karikaturou komunální demokracie. Je jejím zrcadlem.

A politika? Pro schopné může být veřejnou službou. Pro jiné kariérou. A pro některé možná tím nejpříjemnějším místem na světě: chráněnou dílnou vlastního ega, kterou platí někdo jiný.