Lež o nezávislosti

Debata o veřejnoprávních médiích v Česku se znovu tváří jako zásadní střet o demokracii. Na jedné straně stojí politici, kteří chtějí změnit systém financování. Na druhé straně studenti a část veřejnosti, kteří se stylizují do role obránců nezávislosti. Na první pohled to vypadá jako klasický konflikt mezi mocí a občanskou společností. Jenže tenhle příběh je až podezřele jednoduchý. A jednoduché příběhy bývají v politice většinou špatně.

Ve skutečnosti se nevede spor o pravdu ani o svobodu médií. Vede se spor o kontrolu. O to, kdo bude mít poslední slovo ve chvíli, kdy se obsah začne někomu nelíbit. A právě proto je celá debata od začátku postavená na iluzi – na představě, že existuje něco jako skutečně nezávislé médium.

Neexistuje.

Instituce jako Česká televize nebo Český rozhlas nikdy nestály mimo systém moci. Existují uvnitř něj a přežívají jen díky tomu, že dokážou balancovat mezi různými formami tlaku. Každé médium je na někom závislé. Rozdíl není v tom, zda závislost existuje, ale v tom, jak je rozložená. Model založený na poplatcích vytváří pocit rozptýlené odpovědnosti. Miliony lidí přispívají malou částkou a vzniká dojem, že nikdo nemá rozhodující vliv. Financování ze státního rozpočtu je naopak koncentrované. Peníze přicházejí z jednoho centra, a tím pádem i tlak. Jenže tenhle rozdíl není morální. Není to střet dobra a zla. Je to jen rozdíl mezi rozprostřenou a koncentrovanou závislostí.

Protesty studentů jsou prezentovány jako obrana demokracie. Ve skutečnosti ale mnohem víc připomínají obranu systému, který lidé znají a považují za normální. Není na tom nic překvapivého. Lidé přirozeně chrání prostředí, ve kterém vyrostli. Problém nastává ve chvíli, kdy se tenhle instinkt začne vydávat za univerzální morální princip. Najednou se z jedné varianty financování stává "svoboda" a z druhé "ohrožení demokracie". Jenže takhle svět nefunguje. Nikdy nefungoval.

Zajímavější než samotné protesty je to, kdy k nim dochází. Když se mění financování médií, přichází mobilizace, emoce a silná slova o hodnotách. Když stát dlouhodobě selhává v jiných oblastech, reakce je nesrovnatelně slabší. To ale není pokrytectví. Je to racionalita. Každá skupina si vybírá témata, která se jí dotýkají, kterým rozumí a ve kterých má pocit, že může něco ovlivnit. Zbytek ignoruje. Veřejná debata proto nikdy není vyvážená. Je jen výsledkem toho, kdo zrovna mluví hlasitěji a kdo dokáže svůj problém prodat jako obecný.

Ve skutečnosti se ale nevede spor o obsah. Vede se spor o rámec. Veřejnoprávní média neurčují jen to, co lidé vidí a slyší. Určují i to, co je považováno za legitimní říkat. A to je moc, která je mnohem významnější než samotný obsah. Ten, kdo nastavuje hranice diskuse, nemusí vyhrávat argumenty. Stačí, když rozhoduje o tom, o čem se vůbec bude mluvit. A právě o tuhle schopnost se dnes hraje.

Představa, že existuje neutrální model financování, který zajistí skutečnou nezávislost, je pohodlná. Ale mylná. Každý systém vytváří tlak, každý systém posouvá rovnováhu a každý systém někomu dává větší vliv než jinému. Rozdíl je jen v tom, kdo má silnější páku a kdo ji dokáže využít. Realita je nepříjemně jednoduchá. Nezávislost není stav, ale proces. Objektivita není vlastnost, ale snaha. A svoboda médií není garance, ale křehká rovnováha zájmů, která se neustále přepisuje.

Celá debata o "záchraně veřejnoprávních médií" tak není o záchraně. Je o přerozdělení vlivu. Studenti brání systém, ve kterém vyrostli. Politici prosazují systém, který jim dává větší kontrolu. Média se snaží přežít v obou variantách. A všichni tomu říkají princip.

Ve skutečnosti je to jen moc. A té se nikdy nikdo nevzdává dobrovolně.