Lidská práva nejsou soukromý klub

Jmenování několika konzervativně smýšlejících osobností do Rady vlády pro lidská práva vyvolalo očekávatelnou bouři. Ne proto, že by noví členové neměli co říct k právu, rodině, stáří nebo lékařským zásahům do lidského těla. Pobouření pramení hlavně z toho, že si dovolují říkat něco jiného, než co progresivní část neziskového a mediálního světa považuje za jediný přípustný názor. V médiích se proto rychle objevily výrazy jako "absurdní postavičky", "kozel zahradníkem" či "orbanizace". Věcná debata byla nahrazena nálepkami ještě dříve, než noví členové vůbec poprvé usedli ke společnému stolu. To samo o sobě ukazuje, proč je jejich přítomnost v radě potřebná. Zvláštní pozornost si zaslouží novinář Filip Titlbach, podle něhož česká realita jmenováním konzervativců "předčila vlastní parodii". Titlbach je zkušený podcastový moderátor a publicista věnující se sociálním a menšinovým tématům. To mu nikdo nebere. Není však právníkem, lékařem, ústavním odborníkem ani akademickým specialistou na lidská práva. Sám na sociální síti s typickou sebeironií uvádí, že bakalářské studium na Univerzitě Palackého absolvoval "dlouho a neúspěšně". Jeho profesní kvalifikací je především novinářská praxe, mikrofon a schopnost klást otázky. Přesto právě on bez sebemenšího zaváhání rozdává vysvědčení lidem, z nichž jeden zastupoval klienty před Ústavním soudem a Evropským soudem pro lidská práva. Česká realita možná skutečně předčila parodii, jen Titlbach patrně nepostřehl, že je v ní hlavním hrdinou.

Jeho queer identita mu přirozeně dává osobní zkušenost s prostředím sexuálních menšin. Osobní zkušenost ale není univerzitní titul ani automatický certifikát odbornosti. Kdybychom přijali logiku, podle níž Daniel Black nemá právo mluvit o tranzicích, protože není lékař či akademik, museli bychom se stejnou přísností zkoumat také Titlbachovu kvalifikaci k rozhodování o tom, kdo smí zasedat v lidskoprávní radě. Titlbach se přitom sám označuje především za novináře a odmítá nálepku aktivisty. To je jeho právo. Jenže novinář, který místo rozboru kvalifikace označí názorové protivníky za součást parodie, se od aktivisty liší hlavně lepším mikrofonem a pravidelnou výplatou z redakce.

Rada vlády pro lidská práva není politbyrem jediné správné ideologie ani uzavřeným profesním cechem, do něhož smějí vstoupit pouze absolventi několika aktivistických organizací. Je poradním orgánem vlády, jehož smyslem má být posuzování různých aspektů ochrany základních práv. Právě proto by v něm měly být zastoupeny různé právní, společenské i hodnotové pohledy. Pokud by všichni členové přicházeli ze stejného prostředí, používali stejný slovník a předem se shodovali na všech kulturně citlivých otázkách, nešlo by o odbornou radu. Byla by to ideologická ozvěnová komora placená státem.

Nejkřiklavěji je dvojí metr vidět na útocích proti advokátovi Jakubu Křížovi. Vydávat zkušeného právníka za nekvalifikovanou či dokonce absurdní postavu je jednoduše nepoctivé. Kříž má zkušenosti se zastupováním klientů před Ústavním soudem i Evropským soudem pro lidská práva a senátoři jej v minulosti navrhovali do vedení instituce veřejného ochránce práv. Zastupoval například Roberta Tempela v případu, v němž štrasburský soud konstatoval porušení práva na spravedlivý proces. Jeho kvalifikace je doložitelná konkrétní právní prací, nikoli počtem sledujících nebo schopností vyslovovat anglické termíny s patřičnou morální naléhavostí. Skutečným problémem kritiků proto není nedostatek jeho odbornosti, ale skutečnost, že zastává konzervativní postoje k rodině, potratům a manželství.

Jenže ochrana života, rodičovská práva, svoboda svědomí, náboženská svoboda a právo dítěte znát své biologické rodiče nejsou méně legitimní lidskoprávní otázky než práva sexuálních menšin. Spor o potrat není konfliktem lidských práv s jejich nepřáteli. Je střetem odlišných představ o tom, kdy vzniká život hodný právní ochrany a jak má být vyvažována autonomie ženy s ochranou nenarozeného dítěte. Podobně spor o manželství nebo adopce není automatickým důkazem nenávisti, ale legitimním střetem rovnosti na jedné straně a zvláštního společenského postavení svazku muže a ženy na straně druhé. Konzervativní stanovisko lze odmítnout, ale nelze je bez argumentů vyloučit z veřejné debaty a jeho zastánce prohlásit za nepřítele lidských práv.

Stejně povrchní je redukovat Taťánu Kuchařovou na někdejší Miss World. Kuchařová od roku 2008 působí prostřednictvím nadace Krása pomoci v oblasti podpory seniorů, stárnutí populace a mezigeneračních vztahů. Práva starších osob přitom byla výslovně uvedena mezi oblastmi, pro které vláda nové členy rady hledala. Její jmenování proto není nesmyslnou celebritizací státní správy. Přináší praktickou zkušenost z oblasti, která bývá ve stínu hlasitějších kulturních sporů, přestože se týká statisíců lidí. Titul Miss samozřejmě nikoho nekvalifikuje pro členství v radě. Stejně tak jej ale automaticky nediskvalifikuje - podobně jako příslušnost k sexuální menšině sama o sobě nedělá z člověka odborníka na celý katalog lidských práv.

Nejvíce otázek pochopitelně vyvolává Daniel Black. Není právníkem ani akademickým specialistou a osobní zkušenost sama o sobě nenahrazuje odbornou kvalifikaci. Black však prošel tranzicí i následnou detranzicí a upozorňuje na rizika nevratných lékařských zákroků, chybných diagnóz a ideologického tlaku, který může provázet léčbu lidí s genderovou dysforií. Právě zkušenosti těch, kteří své rozhodnutí později přehodnotili, byly dlouho vytlačovány na okraj. Člověk nemusí souhlasit se všemi Blackovými výroky ani s jeho někdy hrubým způsobem komunikace, aby uznal, že tato perspektiva do debaty patří. Pokud v radě smějí působit aktivisté jednoznačně podporující tranzice, není rozumný důvod automaticky zakázat účast člověku, který upozorňuje na jejich možné následky. Pluralita totiž nezačíná tam, kde se všichni shodnou.

Reakce některých organizací a komentátorů odhaluje zvláštní pojetí tolerance: různorodost je vítaná pouze tehdy, když se týká původu, pohlaví nebo identity, nikoli názorů. Konzervativec může být tolerován, dokud mlčí nebo opakuje progresivní závěry. Jakmile začne mluvit o ochraně nenarozeného života, biologické realitě, odpovědnosti lékařů nebo významu tradiční rodiny, přestává být součástí legitimní společnosti a mění se v "ultrakonzervativce", "extremistu" či "absurdní postavičku". To není pluralismus. Je to ideologická kontrola vstupu zabalená do jazyka lidských práv.

Samozřejmě je legitimní požadovat transparentní vysvětlení, proč vláda vybrala právě tyto kandidáty a podle jakých kritérií jejich kvalifikaci hodnotila. Stejně legitimní je kritizovat nevhodné výroky kteréhokoli člena rady. Členství v poradním orgánu není imunita před kritikou. Kritika však musí měřit všem stejně. Jestliže se u progresivního aktivisty považuje osobní zkušenost a působení v neziskové organizaci za odbornost, nelze stejnou zkušenost u konzervativce zesměšňovat jako bezcennou. A jestliže je politický aktivismus přijatelný na jedné straně, nemůže se na druhé straně automaticky měnit v diskvalifikující ideologii.

Dosazení konzervativců (Black a Kuchařová nejsou značkoví konzervativci:)) do Rady vlády pro lidská práva proto není útokem na lidská práva. Je útokem pouze na monopol těch, kteří si na jejich výklad zvykli uplatňovat výhradní licenci. Rada nebude méně demokratická proto, že v ní zazní také nepohodlné otázky. Naopak. Demokracie není bezpečný prostor, v němž nás nikdo neruší od našich správných názorů. Je to systém, v němž musí své závěry obhájit i ti, kteří byli dlouho zvyklí vydávat je za samozřejmou pravdu. Lidská práva patří všem - tedy i konzervativcům.