Rady pánů pyromanů

Tony Blair znovu objevil realitu. To je samo o sobě docela historická událost. Muž, který byl dvě dekády symbolem globalistického optimismu, technologického liberalismu a uhlazeného progresivního socialismu, dnes chodí po Británii a varuje, že Labour "hraje s ohněm" a že země ztrácí směr. Člověk skoro čeká, kdy přijde Gordon Brown a začne přednášet o fiskální odpovědnosti nebo Angela Merkel o důležitosti silných hranic.

Blair dnes mluví jako krizový manažer firmy, kterou někdo brutálně zadlužil, rozprodal její výrobu, nabral tisíce neschopných zaměstnanců a následně se diví, že účetnictví připomíná hořící skládku pneumatik. Jenže ten někdo nebyl anonymní sabotér. Byl to právě on a jemu podobní. Je až komické sledovat, jak západní levice najednou objevuje slova jako výkon, produktivita, konkurenceschopnost nebo technologický rozvoj. Ještě před pár lety byla jejich hlavní agenda:

boj proti "toxickému kapitalismu",
uhlíková pokání,
genderové semináře,
regulace všeho od plastových brček po lidské myšlení,
a nekonečné moralizování o tom, že problémem Západu je příliš mnoho svobody a příliš málo státu.

Dnes? Najednou panika.

Najednou zjistili, že ekonomiku neutáhne aktivista s barevnou plackou a transparentem "Love is Love". Že stát nevytváří bohatství tím, že přeposílá peníze z jedné kapsy do druhé a každou transakci zatíží armádou úředníků, regulací a formulářů. A hlavně: že civilizace opravdu nemůže dlouhodobě fungovat na kombinaci dluhu, dotací a morální hysterie. To je mimochodem největší tragikomedie moderní levice. Oni si desítky let hráli na revolucionáře, ale ve skutečnosti zdegenerovali v kastu manažerů úpadku. Už ani neslibují velkou budoucnost. Jen spravují pomalý rozklad a snaží se ho marketingově přebarvit na "inkluzivní transformaci".

Británie je dnes učebnicový příklad. Země, která kdysi ovládala půl planety, dnes není schopná:
postavit rychle železnici,
zajistit levnou energii,
uhlídat hranice,
postavit dostupné bydlení,
ani přesvědčit vlastní obyvatele, že budoucnost bude lepší než minulost.

Ale zato má:
tisíce stran klimatických strategií,
armády neziskovek,
ministerstva diverzity,
a nekonečné debaty o tom, kdo se zrovna cítí být čím.

Je to dekadence impéria v přímém přenosu. Řím měl gladiátory. Moderní Evropa má podcasty o mikroagresích. A pak přijde Tony Blair, jeden z architektů tohoto světa, a začne varovat, že Labour "ztratila kontakt s realitou". To už není ironie. To je politický stand-up. Blairismus byl totiž jen socialismus pro bohaté lidi v drahých oblecích. Místo dělnické revoluce přišla revoluce manažerská. Místo továren nastoupily powerpointy. Místo soudruhů v montérkách přišli konzultanti z Londýna, Bruselu a Davosu. Ale základní mentalita zůstala stejná:

člověk je problém,
stát je řešení,
a elita musí společnost převychovat.

Jenže historie je krutá věc. Ona se totiž vůbec nezajímá o dobré úmysly. Zajímá ji výkon. A socialismus  v jakékoli verzi dlouhodobě výkon zabíjí.

Nejdřív pomalu.
Pak rychle.
A nakonec spektakulárně.

Socialismus nikdy dlouhodobě nefungoval. Nikdy. Nikde.

Ne ten sovětský s frontami na chleba. Ne ten venezuelský s miliony uprchlíků. Ne ten britský ze sedmdesátých let, kdy odbory prakticky řídily stát a země se topila ve stávkách a odpadcích.
A postupně přestává fungovat i ten moderní evropský, který se tvářil civilizovaněji jen proto, že byl desítky let dotovaný levnou energií, americkou vojenskou ochranou a výrobou z Asie.

Evropa si zvykla hrát si na morální velmoc za cizí peníze. To se vždycky snadno káže o lidských právech, uhlíkové neutralitě a sociální spravedlnosti, když vám bezpečnost garantují Američané, zboží vyrábí Čína a plyn teče levně z Ruska.

A nejvtipnější je, že když systém začne kolabovat, vždycky se objeví někdo jako Blair a začne vysvětlovat, že "tohle není ten správný socialismus". Že problém není v samotné filozofii, ale v její špatné aplikaci. To slyšíme sto let. Je to nejdéle běžící politický podvod moderních dějin. Ve skutečnosti je problém mnohem hlubší. Socialismus totiž nevychází z reality lidské povahy. Vychází z arogance. Z přesvědčení, že skupina osvícených expertů dokáže lépe řídit miliony lidí než oni sami své vlastní životy. Že úředník chápe ekonomiku lépe než podnikatel. Že stát hospodaří efektivněji než trh. Že centralizace vytvoří prosperitu. Nevytvoří!

Vytvoří jen větší stát, více závislosti, více regulací a méně svobody. Přesně to dnes vidíme napříč Evropou.

A tak dnes stojíme v absurdní situaci, kdy lidé, kteří desítky let bourali pilíře západní civilizace, nyní chodí po troskách a dávají rozhovory o potřebě realismu. Tony Blair dnes působí jako pyroman, který po požáru běhá po ulici s hasicím přístrojem a rozhořčeně křičí: "Tohle se nemělo stát!"