Nechtějí děti, ale chtějí budoucnost

Dnes Deník N zveřejnil výpovědi deseti mužů, kteří vysvětlují, proč se rozhodli nemít děti nebo zůstat pouze u jednoho. Mluví o penězích, nedostupném bydlení, psychických problémech, traumatech z dětství, obavách z budoucnosti, klimatické změně a potřebě osobní svobody. Některé z těchto důvodů mohou být vážné. Člověk, který děti mít nemůže nebo kterému v rodičovství brání závažná nemoc, si zaslouží pochopení. U velké části dobrovolně bezdětných lidí však za složitými a vznešeně znějícími vysvětleními vidím dvě mnohem obyčejnější věci: lenost a strach z odpovědnosti.

Z deseti individuálních příběhů nelze dělat reprezentativní sociologický výzkum. Mohou nám pomoci pochopit konkrétní lidi, ale nedokazují, že jejich rozhodnutí je objektivně nevyhnutelné nebo že dobrovolná bezdětnost nemá žádné následky pro zbytek společnosti. Tyto následky přitom už dávno nejsou teoretické. V roce 2025 se v České republice narodilo pouze 77,6 tisíce dětí, nejméně od zahájení statistického sledování v roce 1785. Úhrnná plodnost klesla na 1,28 dítěte na jednu ženu a proti roku 2021 se počet narozených propadl o 31 procent. To už není módní změna životního stylu, ale demografický poplach. Vyplývá to přímo z údajů Českého statistického úřadu.

Mám tři děti, takže rodičovství nehodnotím z bezpečné vzdálenosti ani ze stránek psychologických příruček. Dobře vím, že rodinný život není fotografie šťastných lidí při západu slunce. Nejsem milovníkem ranního česání, hledání věcí pět minut před odchodem z domu ani dohadování s puberťákem, který už samozřejmě pochopil celý svět lépe než jeho rodiče. Nejsem nadšený z únavy, školních povinností, nekonečného řešení problémů ani z toho, že soukromý klid je v pětičlenné rodině vzácnější než levná hypotéka.

Rodičovství bývá vyčerpávající, protivné a často nevděčné. Jenže právě proto má hodnotu. Smysl života totiž není totéž co pohodlný život. Když se člověku narodí dítě, pozná také úplně nový druh strachu. Přestane se bát jen o sebe. Najednou existuje někdo, komu se nesmí nic stát. Člověk by nejraději své děti ochránil před nemocemi, nehodami, špatnými lidmi i jejich vlastními chybnými rozhodnutími. Zároveň ví, že to nikdy nedokáže úplně. Rodičovství proto není jen radost, ale také trvalá obava, někdy dokonce úzkost. Tato úzkost však není důvodem děti nemít. Je cenou za to, že člověku na někom záleží více než na sobě.

Děti pro mě nejsou doplňkem životního stylu. Jsou pokračováním rodu, předáním jména, zkušeností, hodnot a rodinné paměti. Jsou důvodem, proč ráno vstát, pracovat, budovat a snažit se po sobě zanechat něco trvalejšího než pracovní pozici, nové auto nebo sbírku fotografií z dovolených. Člověk může vydělávat peníze jen pro sebe, cestovat, bavit se a konzumovat zážitky. Teprve odpovědnost za druhé však dává této snaze hlubší směr.

Moderní společnost dokáže útěk před odpovědností popsat tak vznešeným jazykem, že začne vypadat jako morální hrdinství. Strach nazve zodpovědností, sobectví seberealizací, pohodlnost péčí o duševní zdraví a rezignaci na budoucnost ohleduplností k planetě. Dítě se začalo posuzovat jako spotřební rozhodnutí, které lze odkládat do chvíle, než budeme mít dostatečný příjem, vhodné bydlení, stabilní kariéru, procestovaný svět, vyřešená všechna traumata a písemnou záruku, že příštích osmdesát let nepřijde žádná krize.

Taková chvíle samozřejmě nikdy nenastane. Život neposkytuje absolutní jistotu a rodičovství už vůbec ne. Člověk, který převzetí odpovědnosti podmiňuje odstraněním všech rizik, ve skutečnosti nečeká na správný okamžik. Hledá přijatelnou omluvu, proč odpovědnost nepřevzít nikdy.

Bydlení je drahé a stát rodinám rozhodně nemá házet další klacky pod nohy. Daňový systém, dostupnost školek, pracovní podmínky i ceny nemovitostí nepochybně ovlivňují rozhodování lidí. Ani nejlepší rodinná politika však nevyrobí odvahu tam, kde člověk odmítá obětovat část vlastního pohodlí. Peníze jsou reálný problém, ale zároveň také velmi pohodlná univerzální výmluva. Naši předkové měli děti během válek, epidemií, hospodářských krizí i politických represí. Často bydleli v podmínkách, které bychom dnes považovali za neúnosné, neměli současné zdravotnictví, sociální zabezpečení ani materiální komfort. Dnešní Evropan má tekoucí vodu, plnou lednici, elektřinu, moderní medicínu a nejvyšší životní úroveň v dějinách. Přesto tvrdí, že na dítě nejsou podmínky. Často nechybějí podmínky. Chybí ochota dospět.

Člověk, jehož představa naplněného života vrcholí tím, že se opije na Prague Pride, může vyprávět o absolutní svobodě, bourání tradic a osvobození od společenských očekávání. Nemůže však z kelímku v ruce soudit zkušenost rodiče, který každé ráno vstává s vědomím, že odpovídá nejen za sebe, ale také za budoucnost svých dětí. 

Dobrovolně bezdětný člověk má na svou volbu právo. Nemá však právo předstírat, že tato volba nemá společenské následky. Český státní důchodový systém je průběžný. Dnešní pracující si své odvody neukládají na osobní účet, ale financují z nich současné důchodce. Stejným způsobem budou jednou důchody dnešních pracujících financovat dnešní děti, jak ostatně vysvětluje i Ministerstvo práce a sociálních věcí.

Rodiče nesou soukromé náklady výchovy, zatímco výsledky jejich práce bude jednou využívat celá společnost, včetně lidí, kteří žádné děti nevychovali. Je proto poněkud drzé označovat rodičovství za přežitek, ekologický problém nebo nepřijatelné omezení osobní svobody a zároveň očekávat, že ve stáří budou fungovat nemocnice, sociální služby, doprava i důchodový systém. Ty nebudou provozovat klimatická hesla, terapeutické fráze ani fotografie z Bali. Budou je provozovat děti, které někdo jiný porodil, živil, vychoval a dlouhé roky financoval.

Když se Evropané rozhodnou nemít vlastní děti, část progresivní levice nabídne zdánlivě jednoduché řešení: chybějící obyvatele a pracovníky nahradíme masovou migrací. To však není humanismus, ale cynický účetní přístup k lidem i národům. Z migrantů dělá náhradní pracovní díly pro stárnoucí evropskou ekonomiku a z evropských zemí pouhé hospodářské prostory bez vlastní paměti, identity a práva na kulturní pokračování. Migrace může být přínosná, pokud je kontrolovaná, výběrová a příchozí respektují zákony, jazyk a kulturu hostitelské země. Nemůže však automaticky nahradit vlastní rodiny a kontinuitu společnosti. Národ není anonymní hotel, ve kterém lze kompletně vyměnit hosty i personál a tvrdit, že se nic nezměnilo, protože recepce zůstala na stejném místě. Společnost, která odmítá mít vlastní děti, ale spoléhá na to, že její ekonomiku a sociální systém zachrání děti jiných národů, není moderní ani pokroková. Je pohodlná, krátkozraká a zbabělá.

Nemiluji každé ráno s dětmi. Nemiluji každý konflikt ani každou rodičovskou povinnost. Někdy bych si rád odpočinul od hluku, požadavků a nekonečného řešení problémů. Přesto bych neměnil. Všechno má svůj smysl. I ranní česání, i hádka s puberťákem, i únava, obavy a vědomí, že člověk už nikdy nebude úplně bezstarostný. Děti nejsou překážkou mého života. Jsou důvodem, proč můj život není jen spotřebovaným časem mezi narozením a smrtí.

Nikdo nemá být k rodičovství nucen. Dobrovolná bezdětnost ale není automaticky ctností a společnost ji nemusí oslavovat jako vyšší formu uvědomělosti. Každý má právo rozhodnout se nepokračovat. Nemá však právo požadovat potlesk za to, že následky jeho rozhodnutí budou muset nést děti někoho jiného.

Národy totiž většinou nemusejí být poraženy nepřítelem. Stačí, když se jejich lidé stanou příliš rozežranými, příliš nárokovými a příliš vystrašenými na to, aby je předali další generaci.