Německá otázka v českých dějinách: proč bychom neměli zapomínat

V českém veřejném prostoru se stále častěji objevuje zvláštní trend. Část intelektuálních a mediálních elit se snaží vyprávět české dějiny především jako příběh českých vin, českých předsudků a českých selhání. Kdo by četl některé komentáře a poslouchal některé veřejné debaty, mohl by nabýt dojmu, že hlavním problémem střední Evropy byli po staletí Češi.

Historická realita je však podstatně složitější.

Nejde o to popírat vlastní chyby. Každý národ je má. Problém nastává ve chvíli, kdy se z historie stane jednostranný proces národního sebemrskačství, zatímco nepříjemné skutečnosti o chování jiných národů se odsouvají stranou. A právě to se často děje v případě česko-německých vztahů. Smíření je správná věc. Zapomínání však nikoliv. 

Od Bílé hory k národnímu obrození

Napětí mezi českým a německým živlem má hluboké historické kořeny. Německé osídlení českých zemí bylo běžnou součástí středověkého vývoje a samo o sobě nepředstavovalo problém. Zásadní změna však nastala po porážce stavovského povstání roku 1620. Po Bílé hoře došlo k rozsáhlé proměně českých zemí. České protestantské elity byly odstraněny, část šlechty odešla do exilu a státní správa se postupně germanizovala. Čeština ztrácela své postavení ve veřejném životě a němčina se stávala jazykem moci, úřadů a společenského vzestupu. Není náhodou, že o dvě století později muselo přijít národní obrození. Národ, který si je jistý svou existencí, obrození nepotřebuje. Národní obrození vzniká tehdy, když národ cítí, že může být pohlcen. Čeští obrozenci nebojovali za nadvládu nad jinými národy. Bojovali za samotné přežití vlastního národa.

Rok 1848: když Češi poznali limity německého liberalismu

Často se tvrdí, že česko-německý konflikt vznikl až ve 20. století. Ve skutečnosti se jeho podstata ukázala mnohem dříve. Revoluční rok 1848 bývá spojován s ideály svobody, demokracie a národního sebeurčení. Jenže právě tehdy Češi zjistili, že tyto ideály mají své hranice. Když se ve Frankfurtu scházel parlament usilující o sjednocení Německa, řada německých politiků automaticky považovala české země za součást budoucího německého prostoru. České historické právo, český jazyk i české národní zájmy byly často vnímány jako nepříjemná překážka.

František Palacký tehdy odmítl účast na frankfurtském sněmu. Jeho slavný dopis nebyl projevem izolace ani zaostalosti. Byl projevem politického realismu. Palacký pochopil, že ve sjednoceném německém prostoru by se český národ stal menšinou bez skutečného vlivu. Krátce nato vypukly v Praze Svatodušní bouře. České požadavky na větší respekt k národní svébytnosti byly potlačeny vojenskou silou. Praha byla ostřelována armádou maršála Windischgrätze a revoluční hnutí bylo rozdrceno. Pro mnoho českých vlastenců to byla důležitá lekce. Uvědomili si, že německý liberalismus často podporuje svobodu pouze do okamžiku, kdy začnou vlastní práva požadovat menší národy.

Rakousko-Uhersko: občané druhé kategorie

Druhá polovina 19. století přinesla další zklamání. Po rakousko-uherském vyrovnání roku 1867 získali Maďaři rozsáhlou autonomii a stali se jedním z rozhodujících národů monarchie. Češi nic podobného nezískali. Přestože české země patřily mezi nejprůmyslovější a ekonomicky nejvýkonnější oblasti celé monarchie, české politické požadavky byly opakovaně odmítány. Řada německých politických představitelů v monarchii považovala české národní ambice za hrozbu. Jazykové spory, blokování českých požadavků i opakované útoky na české školství a správu vytvářely prostředí, v němž se česká společnost stále více utvrzovala v tom, že není vnímána jako rovnocenný partner.

První republika: stát, který část Němců nikdy nepřijala

Vznik Československa v roce 1918 byl pro Čechy historickým vítězstvím. Po staletích získali vlastní stát. Pro značnou část sudetských Němců však šlo o porážku. Mnozí odmítali existenci Československa již od prvního dne. V pohraničí vznikaly pokusy o připojení k Rakousku a německému prostoru. Československý stát byl označován za umělý a nelegitimní. Přitom německá menšina patřila k nejlépe postaveným menšinám tehdejší Evropy. Měla vlastní školy, kulturní instituce, tisk, politické strany i zastoupení v parlamentu. Přesto značná část sudetoněmecké politiky nikdy nepřijala myšlenku společného státu.

Henlein a cesta k Mnichovu

Ve třicátých letech se situace dále radikalizovala. Konrad Henlein a jeho Sudetoněmecká strana postupně přestali usilovat o kompromis. Jejich skutečným cílem bylo vytvořit krizi, kterou následně využije nacistické Německo. Výsledek je známý. Mnichovská dohoda v roce 1938 znamenala rozbití Československa bez účasti jeho představitelů. V mnoha pohraničních oblastech byli Češi pronásledováni ještě před příchodem německé armády. Pro českou společnost to byla historická zkušenost, na kterou se nezapomíná.

Okupace: antičešství povýšené na státní doktrínu

Po březnu 1939 již nešlo pouze o národnostní spor. Nacistický režim považoval český národ za překážku. Češi měli být postupně germanizováni, vytlačeni nebo zbaveni vlastní identity. Uzavření vysokých škol, popravy, koncentrační tábory, Lidice, Ležáky a tisíce dalších obětí nebyly důsledkem nedorozumění. Byly důsledkem ideologie, která český národ nepovažovala za rovnocenný. Heydrichova politika nebyla zaměřena proti konkrétním politikům. Byla zaměřena proti samotné existenci českého národa.

Odsun nelze vytrhnout z kontextu

Po válce následoval odsun sudetských Němců. Je legitimní diskutovat o jednotlivých tragédiích a bezprávích, která odsun doprovázela. Historie není černobílá. Stejně nepoctivé je však předstírat, že rok 1945 vznikl ve vzduchoprázdnu. Předcházely mu Mnichov, okupace, popravy, koncentrační tábory a šest let nacistické vlády. Československá politická reprezentace i vítězné mocnosti dospěly k závěru, že návrat k předválečnému stavu není možný. Bez znalosti tohoto kontextu nelze poválečné události pochopit.

Nová móda: omlouvat se za vlastní existenci

Největší problém současnosti nespočívá v tom, že bychom se s Němci smířili. Naopak. Dnešní česko-německé vztahy patří k nejlepším v historii. Problém spočívá v tom, že část dnešních elit zaměňuje smíření za historickou amnézii. Český nacionalismus bývá někdy prezentován jako hlavní problém střední Evropy. Jenže český národní program nikdy neusiloval o ovládnutí Berlína, Vídně ani Mnichova. Nevznikl jako imperiální projekt. Vznikl jako obrana národa, který po staletí bojoval o zachování vlastního jazyka, kultury a identity. Zatímco německý pangermanismus často usiloval o rozšiřování moci, české národní hnutí usilovalo především o přežití. To je rozdíl, na který se dnes příliš často zapomíná.

Závěr

Dějiny nejsou soudní síň, ve které musí jeden národ neustále sedět na lavici obžalovaných. Poctivý pohled na historii ukazuje, že významná část německých politických elit po staletí odmítala českou svébytnost, podporovala germanizaci nebo se přímo podílela na likvidaci českého státu. To neznamená, že dnešní Němci nesou vinu za minulost. Nenesou. Znamená to pouze, že národ, který zapomene na vlastní historickou zkušenost, začne časem přebírat pohled těch, kteří jeho historii nikdy nesdíleli. A právě proto je důležité si české dějiny připomínat celé. Ne jen ty části, za které je módní se omlouvat.