Olympiáda v hlouposti
Česká debata o sudetoněmeckém sletu v Brně zase jednou ukázala, proč je naše politika často jen kombinací hysterického divadla a historické negramotnosti. Na jedné straně stojí eurooptimisté a progresivní moralisté, kteří mají potřebu každé historické téma rozpustit v bezobsažném "smíření", aniž by vůbec chápali, proč jsou některé historické otázky pro část společnosti stále citlivé. Jakmile někdo připomene Henleina, rozbití republiky nebo masovou podporu nacismu mezi sudetskými Němci, okamžitě je označen za nacionalistu, dezoláta nebo člověka uvězněného v minulosti. Jenže historie není Instagramový workshop o empatii. Střední Evropa nebyla skandinávský seminář o lidských právech, ale prostor tvrdého mocenského střetu.
A pak přijde druhý extrém. Okamurovci a různí vlastenečtí křiklouni, kteří mají často správný instinkt, ale katastrofální provedení. Místo věcné a historicky podložené kritiky sudetoněmeckého landsmanšaftu předvedou cirkus plný řevu, primitivních sloganů a politického folklóru pro Facebookové bojovníky. Výsledek? Každá legitimní námitka proti sudetskému sletu je okamžitě zdiskreditována, protože ji prezentují lidé, kteří působí jako chodící argument pro to, aby je nikdo nebral vážně. A to je tragédie celé věci. Česká republika má právo mít zdravou historickou opatrnost vůči organizacím, které byly po desetiletí spojovány s revizionismem nebo relativizací role sudetských Němců při rozbití Československa. Jenže když tuto kritiku převezmou političtí obchodníci se strachem a intelektualní bídou, promění ji v karikaturu.
Jedna strana trpí historickou slepotou. Druhá politickou hloupostí. A mezi nimi mizí normální realistický pohled: že smíření neznamená zapomnění, ale ani permanentní hysterii. Že dějiny nejsou černobílý komiks, ale ani terapeutická skupina Evropské unie. A že národní zájem se nedělá ani poklekáváním před každým "evropským gestem", ani křičením do megafonu s vlajkou v ruce.
Česká politika tak opět předvedla svůj oblíbený sport: proměnit vážné historické téma v soutěž mezi naivními eurofanatiky a vlasteneckými amatéry. A výsledek? Hluk, pózy a nula skutečné státnické debaty.