Pět variant vývoje RUSKA

Text je inspirovaný analýzou Stephena Kotkina ve Foreign Affairs

Rusko je zemí, na kterou se Západ dívá už více než dvě stě let se směsicí fascinace, strachu a nepochopení. V různých obdobích bylo považováno za zaostalou periferii Evropy, za revoluční centrum světa, za jadernou supervelmoc i za kolabující stát odsouzený k rozpadu. Přesto tu stále je. Carské impérium padlo, Sovětský svaz se rozpadl, ekonomické krize přicházely jedna za druhou, ale ruský stát pokaždé přežil. Právě tato historická zkušenost stojí v pozadí úvah Stephena Kotkina, jednoho z nejrespektovanějších amerických historiků a znalců Ruska. Ve své analýze pro Foreign Affairs se nesnaží předvídat budoucnost pomocí ideologických přání. Naopak. Pokládá si mnohem nepříjemnější otázku: jaké budoucnosti Ruska jsou skutečně možné, pokud odhlédneme od toho, co bychom si přáli my na Západě? Jeho odpověď není pro evropské politiky příliš uklidňující.

Od začátku války na Ukrajině se v Evropě i ve Spojených státech často objevuje představa, že Rusko vstoupilo do své závěrečné historické fáze. Sankce měly zlomit ekonomiku, vojenské neúspěchy měly podkopat legitimitu režimu a nespokojenost obyvatel měla postupně otevřít cestu k politické změně. Tato očekávání však narážejí na jednu nepříjemnou skutečnost: ruské dějiny jsou plné období, kdy země fungovala výrazně hůře než dnes, a přesto se nezhroutila.

Rusko je paradoxní mocnost. Není dostatečně bohaté, aby mohlo soupeřit se Spojenými státy nebo Čínou na ekonomickém poli. Jeho HDP zůstává ve srovnání s největšími světovými hráči relativně omezené a demografický vývoj nevěstí nic dobrého. Na druhou stranu však disponuje rozsáhlými přírodními zdroji, technologickými kapacitami v některých strategických sektorech, obrovským územím a především jaderným arzenálem, který z něj činí jednoho z několika málo skutečně nepostradatelných aktérů světové politiky. Právě proto Kotkin odmítá jednoduché scénáře o nevyhnutelném rozpadu země. Místo toho popisuje několik možných cest, kterými se může Rusko vydat po Putinově éře.

Nejoptimističtější variantou je postupná transformace směrem k modernějšímu a efektivnějšímu státu. Rusko by v takovém případě neopustilo své národní zájmy ani vlastní geopolitické ambice, ale dokázalo by vybudovat funkčnější instituce a stabilnější ekonomický model. Taková země by mohla připomínat spíše tradiční evropské mocnosti než revoluční impérium posedlé konfliktem se Západem. Historie však ukazuje, že podobné transformace se v Rusku prosazují obtížně a bývají často přerušovány krizemi nebo návratem centralizované moci.

Mnohem pravděpodobnější se proto jeví jiná cesta. Rusko může zůstat tím, čím se v mnoha ohledech stalo už dnes – uzavřenou pevností. Státem, který se nebude snažit získat obdiv světa, ale bude usilovat o vlastní přežití. Ekonomický růst nebude prioritou, stejně jako nebude prioritou integrace do západních struktur. Hlavním cílem bude stabilita režimu, bezpečnost státu a zachování velmocenského postavení. Takové Rusko nebude prosperující, ale ani kolabující. Nebude vítězem, ale ani poraženým. Prostě bude pokračovat ve své existenci. Zajímavé je, že právě tento scénář odpovídá velké části ruských dějin. Západ často předpokládá, že ekonomická stagnace automaticky vede k politickému kolapsu. Ve skutečnosti však mnoho států dokáže dlouhodobě přežívat i v podmínkách, které by byly pro liberální demokracie obtížně představitelné. Rusko navíc disponuje silnou tradicí centralizované státní moci, která mu opakovaně umožnila překonat období hlubokých krizí.

Další možností je postupné přimknutí k Číně. V posledních letech se stále více ukazuje, že izolace od Západu logicky posiluje závislost Moskvy na Pekingu. Rusko prodává Číně suroviny, nakupuje technologie a hledá nové trhy pro své produkty. Z krátkodobého hlediska může být takové partnerství výhodné pro obě strany. Z dlouhodobého hlediska však hrozí, že se Rusko ocitne v pozici mladšího partnera mnohem silnější mocnosti. Pro zemi, která si po staletí zakládala na své nezávislosti a velmocenské identitě, by šlo o mimořádně nepříjemný vývoj. Historickou ironií by bylo, kdyby se Moskva po desetiletích soupeření se Spojenými státy nakonec ocitla ve stínu Pekingu.

A pak je zde scénář, který si mnozí na Západě přejí nejvíce – chaos, rozpad a konec současného Ruska. Jenže právě tady Kotkin varuje před nebezpečím politických iluzí. Historie ukazuje, že Rusko je mimořádně odolný stát. Přežilo napoleonskou invazi, revoluce, občanskou válku, Hitlerův útok i rozpad Sovětského svazu. To samozřejmě neznamená, že rozpad federace je nemožný. Znamená to pouze, že sázet na něj jako na hlavní strategii je riskantní. Možná nejzajímavější na celé Kotkinově analýze není žádný z konkrétních scénářů. Je to jeho základní poselství. Budoucnost Ruska nebude určovat to, co si přeje Washington, Brusel ani Moskva. Budou ji určovat dlouhodobé strukturální faktory – demografie, ekonomika, geopolitika, kvalita institucí a schopnost státu adaptovat se na měnící se svět.

Pro Evropu z toho plyne jednoduchý závěr. Není rozumné plánovat budoucnost pouze na základě předpokladu, že Rusko zmizí jako problém. Stejně tak není rozumné považovat Rusko za nezastavitelnou sílu, která jednou ovládne kontinent. Pravděpodobnější je mnohem méně dramatická a zároveň mnohem nepříjemnější varianta: Rusko zůstane významnou vojenskou mocností, bude nadále prosazovat své zájmy v postsovětském prostoru a bude představovat dlouhodobou výzvu pro evropskou bezpečnost.

Ne dost silné, aby Evropu porazilo.

Ne dost slabé, aby se zhroutilo.

A právě takové Rusko může být pro evropské politiky tím nejobtížnějším soupeřem. Protože s jeho existencí se nedá počítat jako s dočasnou anomálií. Je třeba počítat s tím, že tu bude i za deset, dvacet nebo třicet let. Možná právě v tom spočívá největší lekce, kterou nám Kotkin nabízí. Dějiny nejsou soutěží mezi našimi přáními a obavami. Dějiny jsou především střetem reality s iluzemi. A Rusko bylo vždy zemí, která dokázala přežít mnohem déle, než její protivníci očekávali.