Pocitová INKVIZITORKA

Největším problémem Zdislavy Pokorné není, že klade nepříjemné otázky. Problém je, že na ně někdy působí, jako by znala odpověď ještě před začátkem pátrání.

Hlídací pes demokracie má hledat fakta. Inkvizitor už ví, kdo je vinen, a shání pouze materiál, kterým svůj názor podepře. Právě k této druhé roli se Pokorná nebezpečně přibližuje. Dokonce to sama přiznala. O lidech zařazených do projektu Mapa vlivu řekla:

"Myslím, že je důležité ty lidi nasvěcovat, protože potom se dá zabránit tomu, aby stoupali výš."

To je mimořádně odhalující věta. Novinářka zde neříká, že chce veřejnosti poskytnout informace. Říká, že chce určitým lidem zabránit v dalším vzestupu. Nečeká tedy, jak čtenáři zveřejněná fakta vyhodnotí. Žádoucí politický výsledek si stanovila sama. Rozhovor pro Rádio Praha byl jasným důkazem.

To už není pouhé hlídání mocných. To je aktivismus s novinářským průkazem. Ironií je, že vlastní etický kodex Deníku N požaduje, aby zprávy nevznikaly s předem vytvořeným názorem. Jestliže si ale reportérka předem vybere lidi, které je třeba "nasvítit", aby nemohli stoupat výš, není názor jen vytvořený. Je rovnou vytištěný na vstupence.

Mapa bez legendy, měřítka a pravidel

Projekt Mapa vlivu získal grant 250 tisíc korun. Sliboval "ucelenější mapu" regionálních zákulisních hráčů a Pokorná byla jeho garantkou. Jenže mapa má mít alespoň základní vlastnosti: pravidla, podle kterých se do ní někdo dostane, srovnatelná kritéria a vysvětlení, co přesně jednotlivé značky znamenají. Ve veřejné prezentaci projektu nic takového nenajdeme. Vidíme především soubor portrétů lidí, které si redakce vybrala. Proč právě oni? Podle jakého měřítka? Kolik obdobně vlivných lidí vybráno nebylo? Jak se odlišuje legální lobbing, běžná politická síť, podnikatelský zájem, klientelismus a korupce?

Bez odpovědí je to mapa asi jako nástěnka policejního vyšetřovatele: fotografie, čáry, podezřelé kontakty a silná atmosféra. Jen legenda chybí. Pokorná navíc v březnu 2026 připustila, že se "zasekla na severu Čech", ačkoliv ambicí bylo objet celou republiku. Z ucelené mapy Česka tak prozatím vznikla především kurátorská přehlídka vybraných podezřelých. 

Kdo přišel na schůzku, ten je na síti

Stejný postup lze sledovat v projektu mapujícím schůzky na Pražském hradě. Zjišťovat, kdo navštěvoval Vratislava Mynáře a Martina Nejedlého, bylo nepochybně legitimní. Fotografie člověka přicházejícího na schůzku je ale důkazem jeho příchodu. Není automaticky důkazem obsahu jednání, obchodní dohody ani protiprávního činu. Titulek přesto už věděl všechno: "Jak Mynář a Nejedlý řeší na Hradě vlastní byznys." 

To je pro tuto metodu typické. Uvnitř článku mohou zůstat otázky a nejasnosti, ale titulek už vynesl rozsudek. Kontakt se promění ve "vazbu", vazba v podezření a podezření v dostatečně sugestivní příběh. Je to nesmírně pohodlný důkazní standard. Člověk nemusí nic spáchat. Stačí, že zná někoho, kdo zná někoho dalšího, a na grafické mapě už vypadá jako člen spiknutí.

Nejdříve vybereme oligarchu, potom ho začneme zkoumat

Podcastová série Tykačův svět dostala správný dramatický obal ještě předtím, než posluchač uslyšel důkazy. Pavel Tykač byl představen jako "energetický predátor" a série slibovala rozkrývat jeho chapadla, vliv a ambice. Pokorná následně vysvětlila, že si vybrala pět či šest podnikatelů a rodin, které podle ní nejvíce vyčnívají a u kterých jí chyběly "kriticky zpracované texty". 

To je krásně obrácený pracovní postup. Nejdříve vznikne potřeba kritického textu, potom se začne zkoumat, co se do něj vejde. Výběr tématu samozřejmě není provinění. Investigativní novinář by však měl připouštět také výsledek, že původní podezření bylo přehnané, některá spojení jsou běžná a dramatický příběh se nepotvrdil. Jestliže je "kritické zpracování" požadováno předem, hrozí, že investigace nebude hledáním odpovědi, ale postprodukcí již napsaného rozsudku. 

Čtyři zdroje, nulový prokazatelný výsledek

Nejtvrdší test této metody přinesl případ Jiřího Pospíšila (nikdo mě nemůže obvinit, že zrovna jeho mám rád). Deník N v rámci pátrání po kryptotelefonech tvrdil, že jeho používání telefonu potvrdily čtyři zdroje. V září 2023 redakce slavnostně oznámila, že si za informací "bezezbytku stojí". Po pravomocném soudním rozhodnutí musel Deník N zveřejnit omluvu. V ní uvedl, že pravdivost tvrzení neprokázal a zveřejněná informace byla nepravdivá. 

Čtyři anonymní zdroje se tedy u soudu neproměnily v prokazatelnou pravdu. Z kategorického "bezezbytku si stojíme" se během několika měsíců stala soudem vynucená omluva. To není důkaz, že Pokorná vědomě lhala. Je to však dokonale zdokumentovaný důkaz, že sebevědomí redakce bylo větší než její schopnost tvrzení prokázat. Zde funguje největší mediální kouzlo: obvinění dostane titulek, emoci a rychlost. Oprava dostane později samostatnou stránku, kterou většina původních čtenářů nikdy neuvidí. Špína cestuje první třídou, omluva dobíhá pěšky. Osobní značka investigativní hvězdy přitom inkasuje úspěchy. Když však soud odhalí zásadní problém, omlouvá se obecně "Deník N". Odhalení má tvář. Selhání má logo.

Odpovědnost pouze na papíře

Tvrdit, že Pokorná nenese vůbec žádnou odpovědnost, by nebylo přesné. Existují soudy, tiskový zákon a redakční kodex. Pospíšilův případ ale ukazuje, jak tato odpovědnost funguje prakticky. Novinář může člověka poškodit během jednoho dopoledne. Poškozený potom potřebuje měsíce, právní zastoupení a pravomocný rozsudek, aby dosáhl omluvy. Ani vítězství u soudu mu nezajistí, že se oprava dostane ke stejnému publiku jako původní obvinění. Nejde tedy o úplnou absenci odpovědnosti. Jde o odpovědnost opožděnou, slabší a často vynucenou někým jiným. To je pro profesionálního lovce cizích pochybení docela komfortní uspořádání.

Moderní inkvizice nepotřebuje mučírnu

Přirovnání k novinářům padesátých let je historicky nepřesné. Pokorná nemá moc komunistického státu a nikdo kvůli jejímu článku nekončí v politickém procesu. Takové přirovnání jí navíc poskytuje snadnou obranu: odmítne přehnanou historickou karikaturu a nemusí odpovídat na podstatnější výhrady.

Přesnější označení zní: žalobkyně bez procesních pravidel. Přebírá morální autoritu žalobce, ale nemusí dodržovat jeho důkazní standard. Vybere cíl, shromáždí síť kontaktů, doplní anonymní zdroje, vytvoří dostatečně temnou atmosféru a předá publiku člověka již označeného za problém. Rozsudek vynese veřejnost podle titulku. Případná omluva přijde, až když je společensky po všem.

Je to inkviziční princip v moderním demokratickém balení: místo mučírny podcast, místo hranice sociální sítě a místo rozsudku dobře optimalizovaný titulek. Poctivá kritika nesmí tvrdit, že všechna zjištění Zdislavy Pokorné jsou chybná. Nejsou. Právě směs kvalitních odhalení, sugestivních interpretací a občas neprokázaných tvrzení však vytváří nebezpečnou autoritu. Čtenář už neví, kde končí doložený fakt a začíná osobní přesvědčení reportérky. Základní otázka proto není, zda má Pokorná právo pátrat. Samozřejmě má. Otázka zní, zda je ochotna sama podstoupit tak přísnou kontrolu faktů, motivů a odpovědnosti, jakou s takovou chutí požaduje od svých vybraných cílů.

Svoboda tisku totiž není licence k předčasným rozsudkům. A investigativní novinář není soudce jen proto, že si pořídil podcast a nástěnku s červenými provázky.