Prezident - prázdná nádoba
Když prezident Petr Pavel prohlásil, že bychom neměli lpět na české koruně ze sentimentálních důvodů, pokud by bránila rozvoji země, možná ani netušil, jak přesně tím vystihl problém své vlastní politické role. Ne proto, že by otevřel debatu o euru. Ta je legitimní a měla by být vedena věcně. Problém je v něčem jiném. V samotném způsobu uvažování, který za podobnými výroky stojí.
Představa, že česká koruna představuje jakýsi sentimentální relikt minulosti, který brání pokroku, je totiž ukázkovým příkladem myšlení lidí, kteří začali zaměňovat státní suverenitu za administrativní překážku. Koruna není sentiment. Koruna není nostalgie. Koruna není obrázek svatého Václava na bankovce, který si Češi schovávají do alba vedle známek a pohlednic z první republiky.
Koruna je nástroj moci.
A právě slovo moc se v dnešní české debatě používá překvapivě málo. Přitom jde o základní pojem každé seriózní politologie i mezinárodních vztahů. Státy existují proto, aby hájily své zájmy. K tomu potřebují nástroje. Armádu. Diplomacii. Zákony. Daně. A také vlastní měnu. Měna není technický detail. Je to jeden z pilířů státní suverenity. Umožňuje určovat úrokové sazby podle potřeb domácí ekonomiky, reagovat na krize, podporovat konkurenceschopnost exportu a přizpůsobovat měnovou politiku podmínkám konkrétní země. Není náhodou, že si vlastní měnu ponechaly země, které rozhodně nelze označit za ekonomické zaostalce. Švýcarsko, Norsko nebo Švédsko nepovažují měnovou suverenitu za sentiment. Považují ji za výhodu.
O to podivnější je slyšet podobné výroky od člověka, který celý život působil v prostředí, kde se význam národních zájmů a státní suverenity zdůrazňuje prakticky každý den. Petr Pavel bezpochyby rozumí armádě. Rozumí bezpečnostním strukturám. Rozumí fungování NATO. V tom mu lze těžko něco vyčítat. Jenže stále častěji se ukazuje, že mezi dobrým vojákem a dobrým státníkem existuje zásadní rozdíl. Armáda funguje na principu velení. Existuje řetězec rozhodování, existuje rozkaz a jeho splnění. Politika funguje jinak. Je to svět střetávajících se zájmů, ekonomických motivací, historických zkušeností a permanentního vyjednávání. Je to prostředí, kde nestačí poslouchat. Je potřeba pochybovat. Kde nestačí následovat strategii. Je potřeba ji vytvářet.
A právě zde začíná být prezident Pavel překvapivě slabý.
Za více než tři roky ve funkci nepředstavil prakticky žádnou originální politickou koncepci, která by nesla jeho osobní otisk. Naopak stále častěji působí dojmem člověka, který velmi ochotně přebírá názory prostředí, které jej obklopuje. Kdykoliv přijde řeč na euro, hlubší evropskou integraci nebo přesouvání kompetencí na nadnárodní úroveň, prezident stojí téměř automaticky na straně centralizace. Nikdy neslyšíme stejně důraznou argumentaci o rizicích. Nikdy neslyšíme realistickou úvahu o tom, co může Česká republika ztratit. Jako by otázka moci přestala existovat. Jenže moc existuje vždy. Pouze mění adresu. Každá kompetence, kterou stát odevzdá, nezmizí. Přesune se jinam. Každé rozhodnutí, které přestane vznikat v Praze, začne vznikat jinde. To není ideologické tvrzení. To je prostý fakt. A právě proto realistická škola mezinárodních vztahů učí, že státy by měly být mimořádně opatrné při vzdávání se nástrojů, které jim umožňují prosazovat vlastní zájmy. O to paradoxnější je sledovat, jak člověk s vojenskou kariérou často argumentuje způsobem, který připomíná spíše politické aktivisty evropského federalismu než představitele suverénního státu.
Možná je vysvětlení jednodušší, než se zdá. Petr Pavel strávil celý život v institucích založených na hierarchii a disciplíně. Nejprve v armádě socialistického Československa, později v armádě České republiky a nakonec v nejvyšších strukturách NATO. To samo o sobě není výtka. Je to fakt. Jenže takové prostředí formuje způsob myšlení. Učí člověka fungovat uvnitř systému. Učí ho implementovat strategie. Učí ho respektovat nastavené struktury. Méně už ho učí klást otázku, zda jsou tyto struktury správné. A právě proto dnes prezident často působí jako člověk, který reprezentuje převládající názor elitního prostředí, nikoliv jako politik schopný formulovat samostatnou státnickou vizi. Ano, Petr Pavel je důstojnější prezident než Miloš Zeman. Na zahraničních návštěvách nedělá ostudu. Neuráží novináře. Nepronáší vulgární výroky. Chová se kultivovaně a reprezentativně.
Jenže politika není soutěž v etiketě.
Dějiny si nepamatují státníky podle toho, jak elegantně stáli na recepcích. Pamatují si je podle toho, zda dokázali hájit zájmy své země i ve chvíli, kdy to nebylo módní. A právě zde zatím Petr Pavel nepřesvědčuje. Místo prezidenta, který by vedl debatu o tom, jak posílit českou konkurenceschopnost, produktivitu, vzdělávání nebo energetickou bezpečnost, slyšíme stále častěji úvahy o tom, proč bychom se měli vzdát dalších a dalších nástrojů samostatného rozhodování. Koruna tak ve skutečnosti není hlavním tématem. Skutečným tématem je způsob uvažování, který za podobnými výroky stojí. Způsob uvažování, který považuje suverenitu za přežitek, centralizaci za pokrok a předávání kompetencí za modernizaci. Jenže dějiny Evropy ukazují něco jiného. Státy bývají silné tehdy, když si dokážou zachovat schopnost rozhodovat samy o sobě. Ne tehdy, když se této schopnosti dobrovolně vzdávají. Proto debata o koruně není debatou o sentimentu. Je debatou o tom, zda chceme být státem, který si zachová své nástroje moci a odpovědnosti, nebo státem, který bude stále častěji pouze vykonávat rozhodnutí přijatá někde jinde. To je otázka mnohem větší než euro. To je otázka budoucnosti české státnosti.