Princezna Zdislava a její svět
Podcast Tykačův svět se prezentuje jako hluboká investigace o Pavlu Tykačovi. Ve skutečnosti ale možná nejlépe odhaluje něco úplně jiného: mentalitu části české liberální žurnalistiky. Mentalitu, která si ráda hraje na morální arbitry společnosti, ale často jen zaměňuje investigaci za ideologicky pohodlný hon na "správného" nepřítele.
Pavel Tykač je pro takový projekt téměř dokonalý. Uhlí. Energetika. Devadesátky. Tvrdý kapitalismus. Muž, který nikdy příliš neusiloval o mediální lásku ani o status kavárenského miliardáře rozdávajícího rozhovory o inkluzi a uhlíkové neutralitě. Pro část českých newsroomů je to ideální role padoucha.
A právě v tom je celé kouzlo podobných projektů. Nejde jen o fakta. Jde o atmosféru. O tón. O pečlivě budovaný pocit, že existují "správní" a "nesprávní" bohatí lidé. Že některé peníze jsou morálně podezřelé a jiné téměř vznešené — podle toho, zda vznikly v průmyslu, nebo v politicky módních sektorech obalených slovníkem ESG, dotací a aktivismu. Česká liberální novinařina dnes často netrpí nedostatkem informací. Trpí spíš selektivním viděním světa. Tvrdě a dlouhodobě útočit na uhlobarona je bezpečné. Publikum zatleská. Sociální sítě souhlasně zabublají. V newsroomu zavládne pocit morální správnosti. Jenže zkoumat se stejnou vervou dotační průmysl, neziskové impérium, zelené lobbisty nebo miliardy tekoucí do ideologicky "správných" projektů? Tam už investigativní zápal často podivně vychladne.
A právě proto část veřejnosti přestává věřit, že podobné projekty jsou čistě o hledání pravdy. Spíš začínají působit jako kulturní produkt jedné společenské vrstvy - městské, liberální, hodnotově homogenní bubliny, která si ráda povídá o diverzitě, ale intelektuálně často nesnese odlišný světonázor. Na celé věci je navíc něco velmi českého. Ta známá kombinace malosti, podezíravosti a závisti vůči lidem, kteří uspěli ve velkém měřítku a nepotřebují veřejné schválení. Česká společnost umí obdivovat miliardáře jen do chvíle, než působí příliš sebevědomě, příliš nezávisle nebo příliš mimo kulturní jazyk pražských elit.
Pak se z podnikatele rychle stává "oligarcha". Pavel Tykač do této role sedí dokonale. Nepůsobí jako korporátní influencer. Nehraje si na zachránce planety. Nemluví jazykem aktivistických konferencí. Mluví o energetice, průmyslu, výkonu a realitě trhu. A právě to je v dnešní mediální atmosféře téměř provokace. Ironií je, že zatímco část evropských elit roky moralizovala o zelené budoucnosti, realita mezitím přinesla drahé energie, oslabený průmysl a návrat k tvrdé energetické pragmatice. Najednou se ukázalo, že ekonomiku opravdu nelze řídit přes hashtagy, grantové semináře a powerpointové vize z Bruselu.
A lidé, kteří byli ještě včera vykreslováni jako fosilní dinosauři, začali působit praktičtěji než mnozí profesionální zachránci světa. To samozřejmě neznamená, že miliardáři nemají být pod kontrolou. Mají. Tvrdou a důslednou. Jenže kontrola není totéž co ideologický casting. Investigace nemá být literární žánr, kde novinář předem ví, kdo musí být padouch, a zbytek textu jen dotváří atmosféru. Právě proto působí podcast Tykačův svět méně jako objektivní pitva moci a více jako další epizoda české mediální morality play, kde publikum od první minuty ví, komu má tleskat a koho nenávidět. Dnes je to největší problém části české žurnalistiky: ne nedostatek informací, ale přebytek předem hotových názorů.