První liga je zpátky
V české veřejné debatě dnes existuje zvláštní trend: čím menší zkušenost s reálnou diplomacií, tím hlasitější morální soudy. A právě na tom je krásně vidět případ Eva Filipi.
Žena, která strávila desítky let v nejtvrdších diplomatických destinacích světa, je dnes poučována lidmi, jejichž zkušenost s Blízkým východem často končí u univerzitního semináře, twitterového vlákna nebo panelové diskuse v Praze. To není jen úsměvné. To je symptom hlubšího problému české politiky: záměny reality za ideologické divadlo.
Eva Filipi nebyla diplomatkou v době pohodlí. Nepůsobila v Lucemburku nebo Kodani. Byla velvyslankyní v zemích, kde se rozpadaly státy, padaly bomby a rozhodovalo se o životech lidí v reálném čase. Působila v Iráku, Libanonu, Turecku a především v Sýrii, kde zůstala i v době, kdy řada západních zemí své ambasády zavírala. Ať si o syrském režimu myslí kdokoli cokoli, jedno je objektivní fakt: Česká republika díky tomu patřila mezi velmi malý počet států, které si v Damašku udržely diplomatický kanál. Právě česká ambasáda v určitém období zastupovala i zájmy USA v Sýrii. To není ideologie. To je diplomatická realita a významná mezinárodní role České republiky. Tohle nevzniká aktivismem. Tohle vzniká zkušeností, profesionalitou a schopností jednat i v nepříjemném prostředí.
Jenže právě zde narážíme na dnešní problém části české politické a mediální scény. Místo realismu nastoupila moralistická performance. Místo analýzy emoce. Místo diplomacie veřejné pózování. Dnešní generace politiků často chápe zahraniční politiku jako soutěž o morální čistotu na sociálních sítích. Jenže skutečná diplomacie není casting do neziskového podcastu. Diplomacie znamená komunikovat i s režimy, které vám nejsou sympatické. Znamená chránit zájmy vlastního státu i v prostředí, které je nepříjemné, špinavé a politicky nevděčné.
Přesně to Eva Filipi dělala.
A právě proto dnes budí tak hysterické reakce části aktivistické scény. Protože připomíná dobu, kdy stát ještě reprezentovali lidé s autoritou a zkušeností — ne jen mediálně vyškolení producenti emocí. Nejvíc paradoxní je, že mnozí její kritici nikdy nenesli žádnou skutečnou odpovědnost v krizových regionech světa. Nikdy nemuseli jednat během války, evakuací nebo kolapsu bezpečnosti. Přesto rozdávají soudy s jistotou člověka, který právě dočetl poslední think-tank briefing. To není odvaha. To je pohodlná intelektuální turistika.
Eva Filipi samozřejmě není bez kontroverzí. Žádný diplomat, který působí desítky let v geopoliticky brutálním prostředí, bez kontroverzí být nemůže. Jenže rozdíl mezi ní a jejími kritiky je zásadní: ona pracovala v realitě. Oni často komentují realitu z bezpečné vzdálenosti. A možná právě proto dnes působí téměř jako relikt jiné éry.
Éry, kdy diplomacie nebyla aktivistický marketing.
Kdy stát ještě chápal význam strategických kontaktů.
A kdy zkušenost měla větší hodnotu než ideologická hysterie.
V době, kdy český veřejný prostor stále více ovládají emocionální kampaně, moralizující pózy a instantní soudy, představuje Eva Filipi připomínku něčeho dnes téměř zapomenutého: že zahraniční politika není soutěž popularity, ale tvrdá disciplína realismu, trpělivosti a státního zájmu.