Spravedlivý odsun
V české debatě o odsunu sudetských Němců existuje zvláštní paradox. Neustále se řeší forma, brutalita, excesy, morální selhání nebo kolektivní vina. Ale téměř nikdo otevřeně neřekne jednu zásadní věc: značná část české společnosti byla – a dodnes je – ráda, že německý element z českých zemí zmizel.
A právě tato nepřiznaná emoce je klíčem k pochopení celé věci. Ne, není nutné oslavovat násilí, lynče nebo divoký odsun. To byly často akty pomsty, chaosu a lidské malosti. Jenže redukovat celý poválečný vývoj pouze na tyto excesy znamená ignorovat historickou zkušenost českého národa mezi lety 1938–1945. Pro mnoho Čechů nebyli sudetští Němci abstraktní "nevinnou menšinou". Byli vnímáni jako kolektiv, který ve své většině podpořil rozbití Československa, Henleinovo hnutí a následně připojení k Třetí říši. Ve volbách v roce 1935 získala Sudetoněmecká strana přes 60 % německých hlasů. To není detail. To je politický fakt.
Po zkušenosti s Mnichovem, okupací, popravami, Lidicemi, koncentráky a germanizační politikou prostě vzniklo přesvědčení, že soužití s početnou německou menšinou je bezpečnostní riziko pro samotnou existenci státu.
Poválečné Československo nechtělo jen pomstu. Chtělo definitivně odstranit geopolitický problém.
Tvářit se dnes překvapeně nad tím, že po šesti letech okupace neexistovala chuť na multikulturní usmiřování, je historicky absurdní. Evropou tehdy hýbaly masové přesuny obyvatel. Poláci byli přesouváni z východu na západ, Němci mizeli z Polska, Československa, Maďarska i dalších zemí. Po druhé světové válce nevládl dnešní liberální individualismus. Vládla logika etnicky homogenních států a bezpečnostního realismu.
A z čistě realistického hlediska je potřeba přiznat ještě jednu nepříjemnou věc: český stát po roce 1945 už nikdy nemusel řešit silnou vnitřní německou autonomistickou menšinu, která by mohla být využita cizí mocností proti Praze. To není morální oslava odsunu. To je konstatování geopolitického výsledku.
Současná debata často trpí zvláštní asymetrií. Češi mají neustále projevovat sebereflexi, zatímco otázka masové podpory nacismu mezi sudetskými Němci bývá relativizována nebo rozpouštěna v neurčitých formulích o "složité době". Jenže právě tato historická zkušenost vytvořila psychologický základ poválečné tvrdosti. Ano, kolektivní vina je problematický princip. Ano, mezi odsunutými byli i antifašisté nebo lidé, kteří nic nespáchali. Jenže stejně nepoctivé je předstírat, že česká společnost tehdy vnímala situaci optikou dnešního evropského human-rights semináře.
Vnímala ji optikou přežití národa po téměř fatální zkušenosti. A právě proto v českém prostředí dodnes přežívá tichý pocit, který se veřejně moc neříká, ale existuje:
"Na způsobu se můžeme neshodnout, ale že Němci odešli? To velká část společnosti dodnes nepovažuje za tragédii."
To není extremistický výrok. To je historická a sociologická realita českého kolektivního vědomí. Debata o odsunu bude poctivá teprve tehdy, až si přestaneme hrát na to, že šlo pouze o morální selhání jedné strany. Ve skutečnosti šlo o tvrdé, poválečné rozhodnutí malého státu, který už nikdy nechtěl riskovat opakování roku 1938.