Srozumitelnější cesta k důchodu
Česká politika má jednu pozoruhodnou vlastnost. Když přijde na důchody, všichni vědí, že problém existuje, všichni vědí, že se bude zhoršovat, ale skutečné reformy se odkládají tak dlouho, až začnou připomínat čekání na Godota. Politici se střídají, komise vznikají a zanikají, vznikají strategie, koncepce a bílé knihy. Mezitím však neúprosně běží čas a demografie. Přitom základní problém je až banálně jednoduchý. Počet lidí v důchodovém věku poroste, počet ekonomicky aktivních obyvatel bude relativně klesat a průběžný systém, ve kterém dnešní pracující financují dnešní důchodce, bude pod stále větším tlakem. To není pravicový ani levicový názor. To je matematika.
Právě proto je zajímavé sledovat poslední vývoj kolem penzijního spoření a dlouhodobého investování. Nelze mluvit o revoluci. Nelze ani tvrdit, že by Česká republika najednou objevila zázračný recept na důchodovou prosperitu. Přesto je zde určitý posun, který stojí za pozornost.
Jeho podstatu lze shrnout do jediné věty: Peníze lidem, ne bankám.
Po mnoho let byl český střadatel vychováván k tomu, aby spořil způsobem, který byl bezpečný především pro finanční instituce. Konzervativní produkty, nízké výnosy, složitá pravidla a jistota, že správci fondů a bankovní domy si na své přijdou bez ohledu na výsledek. Občan dostával pocit bezpečí, ale často za cenu velmi skromného zhodnocení. Jenže budoucí důchodce nepotřebuje především bezpečí finančního systému. Potřebuje vlastní majetek. Právě zde lze vidět určitou pozitivní změnu v přístupu současné vlády. Rozvoj dlouhodobého investičního produktu, větší důraz na investování a snaha motivovat občany k vytváření vlastního kapitálu představují krok správným směrem. Stát tím poprvé po delší době alespoň částečně přiznává nepříjemnou realitu: budoucí životní úroveň důchodců nebude stát pouze na státním důchodu, ale především na tom, jaký majetek si lidé během života vytvoří.
Nejde o žádný převrat. Nejde o druhý chilský model ani o radikální reformu, jakou svého času provedly některé severské země. Je to spíše opatrné pootočení kormidla. Přesto je to více než pouhé přešlapování na místě. O to zajímavější je srovnání s předchozí vládou Petra Fialy. Ta velmi často mluvila o odpovědnosti, reformách a dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí. Veřejnost byla pravidelně seznamována s tím, proč je třeba šetřit, proč je nutné utahovat opasky a proč jsou některé nepopulární kroky nevyhnutelné.
Jenže mezi slovy a výsledkem zůstala citelná mezera.
Pokud by se období vlády Petra Fialy a ministra financí Zbyňka Stanjury dalo shrnout jednou metaforou, připomínalo by účetního, který pečlivě přerovnává položky v tabulce, zatímco základy domu pomalu praskají. O fiskální disciplíně se mluvilo neustále. O tom, jak vytvořit silnou kapitálovou vrstvu obyvatelstva, která by byla méně závislá na státu, se mluvilo výrazně méně. Vláda tak často působila dojmem, že jejím hlavním cílem je přesvědčit občany, aby pochopili problém. Mnohem méně však bylo vidět snahu dát jim nástroje, jak ho skutečně řešit. Současná vláda v tomto směru nepřináší zázraky. Přináší však alespoň určitou změnu optiky. Místo nekonečných debat o tom, kolik stát komu přidá, se pozornost začíná přesouvat k otázce, jak lidem umožnit vytvářet vlastní kapitál. Jak zajistit, aby větší část výnosů ekonomiky končila v kapsách občanů a ne pouze ve výsledovkách finančních institucí. To je rozumný princip. A také jeden z mála principů, který má šanci fungovat bez ohledu na to, která vláda právě sedí ve Strakově akademii.
Bylo by však chybou propadat nadšení. Penzijko zůstává pouze doplňkem. Státní příspěvek je příjemný bonus. Daňové zvýhodnění dává smysl. Příspěvek zaměstnavatele je často velmi zajímavý benefit. Ale žádný z těchto nástrojů sám o sobě nezajistí člověku finančně komfortní stáří. Skutečné bohatství vzniká jinde. V akciích. ETF. Nemovitostech. Podnikání. Ve schopnosti dlouhodobě vytvářet a držet aktiva. Proto je dnešní vývoj nejlepší vnímat bez zbytečných emocí. Ne jako velké vítězství, ale ani jako promarněnou příležitost. Je to jednoduše penzijní pokrok v rámci mezí. Malý krok vpřed v zemi, kde se o důchodové reformě diskutuje už tak dlouho, že někteří účastníci prvních debat jsou dnes sami v důchodu.
A možná právě proto stojí za ocenění i takový krok. Ne proto, že by řešil celý problém. Ale proto, že se alespoň vydává správným směrem – směrem, kde více peněz zůstává lidem a méně iluzím, že stát dokáže vyřešit všechno za ně.