Súdán: jak vzniká další chyba?

Debata o budoucnosti Súdánu se v poslední době nebezpečně zjednodušuje. V kontextu probíhající občanské války se znovu objevuje návrh, který už jednou selhal: rozdělit stát. Argument zní lákavě – pokud spolu jednotlivé skupiny nedokážou žít, oddělení by mohlo přinést stabilitu. Jenže realita ukazuje pravý opak. Vznik Jížního Súdánu měl být učebnicovým řešením konfliktu. Místo toho vedl k nové válce, kolapsu institucí a pokračující nestabilitě v celém regionu. Problém nezmizel – pouze změnil formu. Dnes se stejná iluze nabízí znovu.

Základní chyba této úvahy spočívá v nepochopení konfliktu. Súdán není případ, kde by bylo možné jednoduše "nakreslit čáru na mapě" a oddělit znepřátelené skupiny. Jádrem problému není geografie, ale moc. Současná válka je střetem ozbrojených aktérů o kontrolu státu, zdrojů a ekonomických toků. V takovém prostředí rozdělení nic neřeší – pouze vytváří nové arény pro stejný boj.

Realistická teorie mezinárodních vztahů je v tomto ohledu nekompromisní: stabilita nevzniká změnou hranic, ale schopností moc organizovat a vynucovat. Pokud stát ztrácí monopol na násilí, jeho rozdělení vede k ještě větší fragmentaci. Výsledkem nejsou stabilní nové státy, ale slabé entity, které nedokážou zajistit bezpečnost ani vlastní existenci.

Tento scénář není hypotetický. Stačí se podívat na Libyi nebo Somálsko. Tam, kde se rozpadla centrální autorita, nevznikl mír, ale dlouhodobý chaos, soupeření milicí a "warlordizace" politiky. Rozdělení Súdánu by velmi pravděpodobně vedlo stejným směrem.

Z tohoto pohledu je důležitá i zkušenost reaganovské zahraniční politiky. Ta stojí na jednoduchém principu: mír není výsledkem ústupků, ale síly. Rozdělení Súdánu by naopak vyslalo opačný signál – že ozbrojené skupiny mohou násilím dosáhnout politických a územních zisků. Takový precedent by destabilizoval nejen Súdán, ale i další křehké regiony.

Největším problémem návrhu na rozdělení je jeho zdánlivá jednoduchost. Nabízí rychlé řešení komplexního konfliktu. Jenže právě v tom spočívá jeho nebezpečí. Konflikty tohoto typu nevznikají kvůli hranicím, ale kvůli tomu, kdo má moc je kontrolovat. Bez řešení této otázky je jakákoli změna mapy pouze kosmetická.

Pokud má mít Súdán šanci na stabilitu, cesta vede jinudy: obnovení monopolu na násilí, rekonstrukce státních institucí a vytvoření autority, která bude schopna pravidla nejen deklarovat, ale i vynucovat. To je obtížné, dlouhodobé a politicky nákladné. Přesto jde o jedinou realistickou variantu.

Rozdělení Súdánu by nebylo řešením. Bylo by to jen přiznání, že místo řešení příčin konfliktu volíme jeho další fázi.