Užiteční idioti v saku: když demokracie rezignuje na kvalitu

Stát nepadá najednou. Nepřijede tank, nezazní siréna. Stát se rozkládá pomalu – skrze slabost lidí, kteří ho mají řídit. A přesně to dnes vidíme u části českých poslanců, kteří bez mrknutí oka poskytují rozhovory platformám spojovaným s ruskou propagandou. Nejde o názor. Nejde o svobodu slova. Jde o elementární selhání úsudku.

Margaret Thatcherová by to řekla bez obalu: problém socialismu je, že vám dojdou cizí peníze. Dnešní problém demokracie je jiný – dochází jí kvalita lidí. A bez kvalitních lidí je i nejlepší systém jen prázdná skořápka. Politik, který nedokáže rozlišit mezi legitimním médiem a nástrojem cizí moci, nemá co dělat u řízení státu. To není elitářství. To je minimum.

Ronald Reagan kdysi označil Sovětský svaz za "říši zla". Nebyl to přehnaný výkřik, ale realistické pojmenování protivníka. Dnes jsme v absurdní situaci, kdy někteří naši vlastní politici ochotně vstupují do komunikačního prostoru, který na tuto tradici navazuje – a ještě si myslí, že dělají politiku. Nedělají. Dělají stafáž.

Přesně tenhle typ selhání popisuje Against Democracy od Jasona Brennana. Demokracie negarantuje kompetenci, pouze proceduru. A když systém neklade žádné nároky na kvalitu rozhodování, dostaneme přesně tohle: reprezentanty, kteří jsou schopni řídit stát, ale nejsou schopni řídit vlastní úsudek.

Není to o jedné platformě. Je to o standardu. O tom, že veřejná funkce má mít laťku – a ta laťka dnes zjevně leží na zemi. Malý stát uprostřed Evropy si nemůže dovolit politiky, kteří nerozeznají informační operaci od rozhovoru. Velmoc si může dovolit luxus hlouposti. My ne.

Tvrdá pravda? Problém není v propagandě. Ta dělá to, co dělat má. Problém je v těch, kteří jí dobrovolně otevírají dveře. Demokracie bez nároků na kompetenci nevede k svobodě. Vede k tomu, že o svobodě rozhodují lidé, kteří ji ani neumí chránit.