Vlhký sen socialistů
Evropská unie vznikala jako pragmatický projekt ekonomické spolupráce. Volný obchod, společný trh, menší bariéry a větší prosperita. Jenže dnešní Brusel už dávno nemluví jazykem ekonomické racionality. Mluví jazykem centralizace, ideologie a postupného rozpouštění národních států do projektu, kterému se stále častěji říká jedním dechem: Spojené státy evropské.
Pokaždé, když někdo pronese slova jako "více Evropy", "hlubší integrace" nebo "sjednocení rozhodování", měl by český politik automaticky položit jedinou otázku: Kde je v tom český zájem?
Jenže česká politika často působí jako regionální pobočka bruselského PR oddělení. Část domácích elit se tváří, jako by národní zájem byl něco podezřelého, skoro neslušného. Jako by správný Evropan měl přestat přemýšlet o vlastní zemi a začít se rozpouštět v nekonečné institucionální mlze. Jenže státy nevznikly omylem. A národní zájmy nezmizí jen proto, že si to přeje pár eurofederalistů v konferenční místnosti. Německo hájí německý průmysl. Francie chrání své zemědělství a energetiku. Polsko tvrdě tlačí vlastní bezpečnostní priority. A Česká republika? Ta často jen nervózně sleduje, co si ještě smí myslet, aby nepůsobila "málo evropsky".
Symbolem této odevzdanosti jsou politici typu Petra Pavla nebo Heleny Langšádlové. Lidé, kteří často působí dojmem, že "evropanství" pro ně není nástroj k prosazování českých zájmů, ale téměř náhradní identita. Jakákoli tvrdší obhajoba národního zájmu je v jejich světě okamžitě podezřelá, příliš provinční nebo "nebezpečně populistická". Jenže politika není soutěž v poslušnosti vůči Bruselu.
Největší ironie projektu Spojených států evropských spočívá v tom, že ho nejhlasitěji podporují lidé, kteří nikdy nenesli skutečnou odpovědnost za fungování státu. Pro ně je Evropa emocionální identita. Jenže geopolitika není psychologie. Geopolitika je moc. A centralizace moci vždy znamená jediné: někdo ztrácí vliv. Malé a střední státy ho ztrácejí jako první. V systému, kde se klíčová rozhodnutí přesouvají stále dál od národních parlamentů, přirozeně roste moc nejsilnějších hráčů — tedy především Německa a Francie. To není paranoia. To je logika každého centralizovaného systému v dějinách.
A právě tady by se Margaret Thatcherová pravděpodobně jen ironicky pousmála. Protože přesně před tímto varovala: před Evropou, která přestane být prostorem spolupráce a začne se měnit v centralizovaný administrativní superstát. Thatcherismus nikdy nebyl o nenávisti k Evropě. Byl o skepsi vůči koncentraci moci, vůči přebujelé byrokracii a vůči představě, že svobodu lidí lze řídit z jednoho centra pomocí regulací, zákazů a ideologických kampaní.
Demokracie totiž funguje nejlépe tam, kde existuje společný jazyk, společný veřejný prostor a sdílená politická kultura. Existují Češi, Poláci nebo Italové. Neexistuje jednotný evropský demos. Přesto se stále více rozhodnutí přesouvá na úroveň institucí, které jsou běžnému občanovi vzdálenější než Měsíc. Výsledkem je frustrace, odcizení a pocit, že o běžném člověku rozhodují lidé, které nikdy neviděl, nevolil a nemůže reálně kontrolovat. Český zájem přitom není složitý: silná ekonomická spolupráce ano, volný obchod ano, bezpečnostní koordinace ano. Povinné ideologické sjednocování Evropy do jednoho politického superstátu? Ne.
Česká republika nepotřebuje být provincií evropského impéria s modrou vlajkou a powerpointem o hodnotách. Potřebuje být sebevědomým státem, který umí spolupracovat, ale zároveň si zachová právo rozhodovat o vlastních prioritách. Protože stát, který rezignuje na vlastní zájmy ve jménu abstraktního "vyššího dobra", většinou dříve nebo později zjistí, že už nerozhoduje vůbec o ničem.