Volby ve ztracené zemi - Arménie 2026

Když Arméni míří k volebním urnám, nerozhodují pouze o budoucnosti premiéra Nikola Pashinyana nebo o složení parlamentu. Ve skutečnosti hlasují o mnohem zásadnější otázce: jak přežít ve světě, kde velmoci sledují vlastní zájmy a malé státy mají jen omezený prostor pro chyby.

KONEC ILUZÍ NA KAVKAZE

Volby přicházejí necelé tři roky po definitivním zániku Náhorního Karabachu. Událost, která pro většinu evropské veřejnosti představovala další regionální konflikt na periferii mezinárodního systému, znamenala pro Arménii historické trauma srovnatelné s některými nejbolestivějšími okamžiky její moderní historie. Ztráta Karabachu nebyla pouze vojenskou porážkou. Byla především porážkou určitého způsobu uvažování o bezpečnosti, spojencích a geopolitice. Po více než třicet let arménské politické elity vycházely z předpokladu, že strategické partnerství s Ruskem představuje dostatečnou záruku národní bezpečnosti. Členství v Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti, přítomnost ruských vojáků a historické vazby vytvářely dojem pevného bezpečnostního rámce. Náhorní Karabach však ukázal, že mezinárodní politika nefunguje na základě historických sympatií, ale na základě aktuálních zájmů.

Když Ázerbájdžán za podpory Turecka a s využitím moderních technologií získal rozhodující vojenskou převahu, Moskva nezasáhla způsobem, který si mnozí Arméni představovali. Kreml měl vlastní priority, vlastní válku a vlastní strategické kalkulace. Pro Arménii to bylo bolestivé procitnutí. Pro realisty v mezinárodních vztazích však šlo pouze o potvrzení starého pravidla: velmoci nemají věčné přátele, mají pouze trvalé zájmy.

Právě zde se nachází skutečné jádro současných voleb.

Opozice staví svou kampaň především na frustraci, pocitu ponížení a nostalgii po období, kdy se Arménie mohla opírat o Rusko jako o hlavního garanta bezpečnosti. Tento přístup je politicky pochopitelný. Ztráta Karabachu zůstává pro mnoho Arménů otevřenou ranou a část společnosti hledá jednoduché vysvětlení složitého problému. Viníkem se stává Pashinyan, zatímco minulost bývá idealizována. Takový pohled však ignoruje podstatnou skutečnost. Návrat do minulosti není možný, protože samotné Rusko již není tím aktérem, kterým bylo před deseti nebo dvaceti lety. Válka na Ukrajině významně oslabila jeho schopnost projektovat moc na periferiích bývalého sovětského prostoru. Kavkaz přestal být prioritou a Arménie tuto změnu pocítila možná nejtvrdším způsobem. Na druhé straně politického spektra stojí síly, které vidí budoucnost země v těsnější spolupráci s Evropskou unií a Spojenými státy. Ani zde však není prostor pro romantické představy. Evropská unie může nabídnout investice, technickou pomoc, modernizaci institucí nebo přístup na trhy. Nemůže však nahradit geografii. Nemůže změnit skutečnost, že Arménie leží v jednom z geopoliticky nejkomplikovanějších regionů světa mezi Tureckem, Ázerbájdžánem, Íránem a Ruskem.

Z tohoto pohledu je největší chybou interpretovat arménské volby jako střet mezi proruským a proevropským táborem. Takové vnímání odpovídá mediálním zkratkám, nikoli realitě. Ve skutečnosti jde o střet mezi dvěma různými představami o tom, jak má malý stát reagovat na proměnu mezinárodního prostředí. Pashinyanova politika bývá často kritizována jako příliš smířlivá vůči Ázerbájdžánu. Ve skutečnosti však vychází z pragmatického uznání nové mocenské rovnováhy. Karabach je ztracen. Žádná rezoluce, žádné emotivní projevy ani žádná nostalgie tuto skutečnost nezmění. Politika založená na odmítání reality může být populární, ale jen zřídka bývá úspěšná. To samozřejmě neznamená, že je Pashinyan bezchybným politikem. Jeho vláda nese odpovědnost za řadu chybných rozhodnutí, za nedostatečné odhady regionálního vývoje i za některé kroky, které oslabily důvěru veřejnosti. Přesto představuje přístup, který se snaží přizpůsobit novým podmínkám, zatímco část opozice nabízí návrat do strategického prostředí, které již neexistuje. Arménie dnes čelí stejné výzvě, jaké v minulosti čelila řada malých států. Musí si uvědomit, že bezpečnost nelze outsourcovat. Žádná velmoc nebude hájit arménské zájmy s takovou intenzitou jako samotní Arméni. Rusko nebude riskovat vlastní strategické cíle kvůli Jerevanu. Evropská unie nebude vysílat armády na Kavkaz. Spojené státy budou regionu věnovat pozornost pouze tehdy, pokud to bude odpovídat jejich globálním prioritám.

Volby roku 2026 proto nejsou soubojem mezi Východem a Západem. Jsou především střetem mezi iluzí a realitou. Mezi představou, že někdo jiný vyřeší arménské problémy, a poznáním, že budoucnost země bude záviset především na její vlastní schopnosti adaptace, ekonomického rozvoje a budování obranných kapacit. Z pohledu politického realismu není největším problémem Arménie nedostatek spojenců. Je jím dlouhodobá tendence přeceňovat ochotu spojenců nést náklady za arménské zájmy. Karabach tuto iluzi zničil. Nadcházející volby ukážou, zda z ní arménská společnost dokáže vyvodit závěry. Protože skutečná otázka těchto voleb nezní, zda bude Arménie více proruská nebo proevropská. Skutečná otázka zní, zda se po třiceti letech závislosti na cizích garancích konečně naučí spoléhat především sama na sebe. To je totiž jediná strategie, která v dějinách malých států opakovaně prokázala svou životaschopnost.