Klima alarm pro horší budoucnost našich dětí
Stačí několik horkých dnů a evropský veřejný prostor se promění v předvídatelné divadlo. Televizní studia zaplní odborníci, aktivisté a politici, kteří s vážnou tváří vysvětlují, že jsme opět o krok blíže klimatické katastrofě. Na sociálních sítích se rozjede soutěž o nejdramatičtější scénář budoucnosti a v novinách se objeví další série článků, které čtenáře ujišťují, že jedinou cestou k záchraně je více regulací, více zákazů, více daní a méně ekonomické aktivity. Člověk by skoro získal dojem, že někde mezi rekordní teplotou v Británii a výrobou automobilů v Mladé Boleslavi existuje přímá příčinná souvislost. Ve skutečnosti však nejde pouze o klima. Už dávno ne. Klimatická debata se v Evropě stala něčím mnohem větším. Stala se náhradním ideologickým bojištěm. Místem, kde část politické levice našla nový jazyk pro velmi staré myšlenky.
Po pádu komunismu totiž zmizela víra v centrálně plánovanou ekonomiku. Zmizela víra v diktaturu proletariátu. Zmizela víra v historickou nevyhnutelnost socialismu. Nezmizela však nedůvěra k trhu, soukromému vlastnictví, zisku, průmyslu a ekonomickému růstu. Pouze dostala nový kabát.
Kdysi byl problémem kapitalista. Dnes je problémem uhlíková stopa.
Kdysi se bojovalo proti továrníkům. Dnes se bojuje proti emisím.
Kdysi se mluvilo o vykořisťování dělníků. Dnes se mluví o záchraně planety.
Mechanismus je však nápadně podobný. Vždy existuje nějaké vyšší dobro, v jehož jménu je třeba omezit svobodu jednotlivce, zdražit energii, regulovat podnikání a přenést další rozhodování z občanů a firem na politiky, úředníky a aktivistické organizace. Přitom právě Evropa dnes čelí největší krizi konkurenceschopnosti za poslední desetiletí. Ceny energií patří mezi nejvyšší na světě. Průmyslová výroba stagnuje. Investice odcházejí jinam. Produktivita zaostává za Spojenými státy a technologický náskok se rychle přesouvá do Asie. Jenže namísto diskuse o tom, jak znovu nastartovat růst, slyšíme stále častěji debaty o tom, jak růst omezit. Je to fascinující paradox. Zatímco Evropa vede téměř náboženské spory o každou tunu emisí, svět kolem ní běží úplně jiný závod.
V Číně vznikají nové průmyslové zóny, výzkumná centra a energetické projekty v měřítku, které si většina Evropanů ani nedokáže představit. Indie investuje do infrastruktury a výroby. Země jihovýchodní Asie soupeří o zahraniční kapitál. Arabské státy budují technologická centra a logistické uzly. Dokonce i řada afrických zemí začíná chápat, že cesta z chudoby vede přes industrializaci, nikoliv přes semináře o uhlíkové neutralitě.
Nikdo z nich nevede válku proti vlastnímu průmyslu.
Nikdo z nich neoslavuje zdražování energie jako civilizační úspěch.
Nikdo z nich nepovažuje ekonomické oslabování za morální ctnost.
Evropa se stále více podobá bohatému dědici, který zdědil prosperující firmu po několika generacích schopných předků, ale místo dalšího rozvoje začal pořádat semináře o etice podnikání, prodávat výrobní stroje a přesvědčovat sám sebe, že skutečné bohatství spočívá v dobrém pocitu. Problém je v tom, že svět nefunguje na dobré pocity.
Svět funguje na výkon.
Můžeme mít nejkrásnější deklarace, nejprogresivnější strategie a nejambicióznější klimatické cíle. Pokud však nebudeme schopni vyrábět energii, technologie, léky, čipy, automobily a zbraně, budou mít naše deklarace stejnou váhu jako novoroční předsevzetí člověka, který se nikdy nechystá vstát z gauče. Právě zde se alarmismus stává nebezpečným. Ne proto, že by přeháněl některá rizika. Rizika existují a seriózní věda o nich diskutuje. Nebezpečný je proto, že vytváří atmosféru permanentní paniky, ve které se každé omezení prezentuje jako nezbytnost a každá pochybnost jako hereze.
Panika je totiž výborný nástroj politické moci.
Vyděšená společnost žádá ochranu.
A ten, kdo nabízí ochranu, získává pravomoci.
Není náhoda, že nejhlasitější hlasatelé katastrofických scénářů zároveň bývají největšími zastánci nových regulací, nových zákazů a nových zásahů státu do ekonomiky. Katastrofa je totiž pro některé politické směry mimořádně užitečný obchodní model. Pokud lidé uvěří, že konec světa je za rohem, budou ochotni přijmout téměř cokoliv. Jenže dějiny ukazují něco jiného. Lidstvo nikdy neporazilo velké výzvy tím, že chudlo. Nikdy je neporazilo tím, že méně vyrábělo. Nikdy je neporazilo tím, že si dobrovolně snižovalo životní úroveň. Porazilo je díky vědě, technologiím, inovacím, kapitálu a ekonomickému růstu.
Parní stroj nevznikl z aktivismu. Antibiotika nevznikla z demonstrací. Internet nevznikl z klimatických konferencí. Moderní civilizace nebyla postavena na pocitu viny, ale na lidské tvořivosti a ambici. A právě proto působí současná evropská debata tak podivně. Kontinent, který kdysi vedl svět ve vědě, technologiích a průmyslu, dnes stále častěji vede svět v regulaci sebe sama. Jako by si část evropských elit začala plést sebekritiku se sebedestrukcí. Jako by uvěřila, že když budeme dostatečně dlouho oslabovat vlastní ekonomiku, stane se z toho ctnost.
Ekonomické zákony nehlasují v Evropském parlamentu. Fyzika nečte politická prohlášení. A globální konkurence se neřídí dobrými úmysly. Na konci dne bude rozhodovat stále totéž jako v minulosti: kdo má energii, technologie, kapitál, průmysl a schopnost inovovat. Proto skutečná otázka budoucnosti nezní, kolik dalších zákazů dokážeme přijmout. Skutečná otázka zní, zda si Evropa ještě vzpomene, proč byla po staletí jedním z center světové civilizace. Protože pokud bude pokračovat současným směrem, možná se jí podaří stát se klimatickým premiantem světa. Jenže také by se mohla stát prvním kontinentem v dějinách, který si podřezal vlastní šlachy a následně to oslavil jako morální vítězství.