Život za socialismu na Kavkaze: jistota, nesvoboda a slabé státy

Když se v Česku řekne "život za socialismu", většině lidí naskočí fronty, Tuzex, šedivé paneláky, zákaz cestování a politická buzerace. Jenže pohled z Gruzie a Arménie je složitější. Ne proto, že by sovětský režim byl lepší. Nebyl. Ale protože po jeho rozpadu nepřišla okamžitě svoboda s prosperitou, nýbrž války, rozpad ekonomik, energetické krize, separatismus a státní slabost.

Právě proto se část lidí na Kavkaze dívá na sovětskou minulost jinak než my. Ne jako na ideál, ale jako na období řádu. A to je rozdíl, který se u nás často přehlíží.

Nostalgie není láska ke komunismu

Výzkum CRRC ukazuje, že gruzínská nostalgie po SSSR souvisí hlavně s osobní zkušeností s postsovětskou transformací, postoji k demokracii a vztahem k Rusku. Jinými slovy: kdo po roce 1991 zažil chaos, chudobu a rozpad institucí, častěji vzpomíná na Sovětský svaz jako na dobu stability. To není obhajoba komunismu. Je to sociální psychologie přežití. Lidé si často nepamatují režim jako celek. Pamatují si vlastní mládí, práci, levné bydlení, školy, nemocnice, bezpečí na ulici a pocit, že stát alespoň nějak fungoval. To je paměť selektivní, ale ne úplně falešná. V Arménii popisuje IWPR podobný jev: mladší generace už sovětský život prakticky nezná, zatímco část starších Arménů vzpomíná na věci, které po rozpadu SSSR zmizely — sociální jistotu, zaměstnání a předvídatelnost.

Gruzie: privilegovaná republika s rozbitou suverenitou

Gruzie byla v rámci Sovětského svazu zvláštní případ. Nebyla jen periferií. Měla významné zemědělství, čaj, víno, turistiku, relativně silnou kulturní identitu a specifické postavení dané i tím, že Stalin byl Gruzínec. To však neznamená, že Gruzie byla skutečně suverénní. Sovětská suverenita republik byla papírová. Formálně existovaly republikové instituce, ústavy a národní symboly. Reálně ale rozhodovalo centrum: Moskva, komunistická strana, bezpečnostní aparát a plánovací ekonomika. A co je ještě důležitější: Sovětský svaz v Gruzii vytvořil vnitřní národnostně-teritoriální konstrukci, která později vybuchla. Gruzínská SSR zahrnovala Abcházii, Adžárii a Jižní Osetii jako autonomní útvary. Americký Institute of Peace upozorňuje, že právě tato složitá národně-administrativní struktura byla jedním z dědictví sovětského režimu. To je klíčové. Sovětský režim nejen omezil vnější suverenitu Gruzie. On narušil i její vnitřní suverenitu — tedy schopnost státu kontrolovat své území a vytvářet jednotný politický rámec.

Po rozpadu SSSR se to projevilo naplno: Abcházie a Jižní Osetie se staly ohnisky separatismu, do hry vstoupilo Rusko a Gruzie ztratila kontrolu nad částí vlastního území. V roce 2008 Rusko uznalo Abcházii a Jižní Osetii jako "nezávislé" entity, zatímco většina světa je nadále považuje za součást Gruzie. Jinými slovy: sovětské dědictví nebylo jen ekonomické. Bylo územní, institucionální a bezpečnostní.

Arménie: stát mezi bezpečností a závislostí

Arménie měla za socialismu jiný typ zkušenosti. Sovětské období přineslo industrializaci, urbanizaci, vzdělání a sociální služby. Zároveň ale Arménie nebyla skutečně nezávislým státem. Její bezpečnost, ekonomika i hranice byly podřízeny sovětskému centru. Po roce 1991 přišla tvrdá realita. Arménie zdědila slabý stát, konflikt o Náhorní Karabach, blokádu ze strany Ázerbájdžánu a Turecka, energetickou krizi a zhroucení plánované ekonomiky. Světová banka uvádí, že arménský HDP v letech 1990–1993 klesl o více než 50 %. Energetická krize byla brutální. Podle Světové banky válka o Karabach a blokáda odřízly Arménii od hlavních zdrojů plynu a ropy pro tepelné elektrárny. Tady se rodí arménská nostalgie. Ne z touhy po Leninovi, ale ze srovnání: včera byla práce, teplo, elektřina a stát; dnes je válka, tma, emigrace a nejistota.

Jenže i zde platí tvrdá realistická poznámka: sovětský režim problém Arménie nevyřešil. Pouze ho zmrazil. Karabašská otázka nebyla odstraněna, ale uložena pod pokličku centrální moci. Jakmile centrum zmizelo, konflikt se vrátil silnější.

Vnitřní slabost: největší dědictví socialismu

Největším problémem postsovětské Gruzie a Arménie nebyl jen nedostatek peněz. Byl to nedostatek pevných institucí. Socialismus vychoval společnosti zvyklé na stát, ale nezanechal jim skutečně funkční stát. To je paradox, který bolí. Sovětský stát byl silný jako impérium, ale slabý jako národní republika. Uměl řídit, trestat, plánovat a kontrolovat. Neuměl však vybudovat samostatné instituce, které by po rozpadu centra unesly demokracii, trh, pluralitu a bezpečnostní krize. Gruzie po roce 1991 čelila občanské válce, separatismu, slabé státní autoritě a dlouhodobé polarizaci. Carnegie popisuje, že každý postsovětský gruzínský lídr nastupoval jako alternativa k předchozímu, ale postupně sám čelil krizi legitimity — což odráží hlubší problém slabých institucí a politické polarizace. Arménie se zase stala státem, jehož bezpečnostní politika byla dlouho závislá na Rusku. Až v posledních letech se snaží tuto závislost omezovat. Ještě v roce 2024 se psalo, že Arménie poprvé po více než třech dekádách přebírá část kontroly nad hranicemi s Íránem a Tureckem, které dříve spravovali ruští pohraničníci.

To je učebnicový příklad omezené suverenity. Stát má vlajku, hymnu a ústavu, ale klíčovou část bezpečnostní infrastruktury kontroluje někdo jiný.

Proč je kavkazská zkušenost důležitá pro českou debatu

Česká zkušenost se socialismem byla zkušeností okupované, ale relativně průmyslově vyspělé středoevropské země. Po roce 1989 přišla transformace bolestivá, ale ne doprovázená občanskou válkou, rozpadem území nebo energetickým kolapsem. Gruzie a Arménie měly jiný příběh.

Tam socialismus nebyl jen diktaturou. Byl také rámcem, který držel pohromadě konflikty, hranice, ekonomiku a bezpečnost. Jakmile rámec zmizel, ukázalo se, že mnoho problémů nebylo vyřešeno, pouze umlčeno. Proto je chyba vysmívat se kavkazské sovětské nostalgii jako prosté hlouposti. Je třeba ji pochopit. Ale pochopit neznamená omlouvat. Sovětský svaz lidem poskytl jistoty, které nebyly zadarmo. Platilo se za ně svobodou, suverenitou, pravdou, politickou odpovědností a dlouhodobou schopností států stát na vlastních nohou.

Závěr

Život za socialismu v Gruzii a Arménii nelze popsat jednoduchou větou "bylo to peklo" ani "bylo to lepší". Bylo to období stability bez skutečné svobody, modernizace bez suverenity a sociálních jistot bez politické odpovědnosti. Právě proto je jeho dědictví tak nebezpečné. Komunismus tam nezanechal jen nostalgii po levném chlebu a jisté práci. Zanechal slabé instituce, rozbité hranice, závislost na Moskvě a vnitřní konflikty, které po rozpadu impéria vyplavaly na povrch. Kavkazská lekce je tvrdá: impérium může na čas vytvořit klid. Ale často je to klid mrazáku, ne zdravé společnosti. A když mrazák vypnou, začne se kazit všechno, co bylo dlouho jen zamražené.