Zoo Paříž

Paříž měla oslavovat. Měla být zaplavena radostí, vlajkami, zpěvem a nadšením fanoušků, kteří se dočkali historického triumfu svého klubu. Místo toho se opět stala kulisou scén, které se ve Francii opakují s takovou pravidelností, až přestávají být překvapivé. Hořící auta, rozbité výlohy, střety s policií, rabování obchodů a stovky zadržených. Fotbalové vítězství se během několika hodin proměnilo v další bezpečnostní operaci. 

Když stát musí před finálovým zápasem mobilizovat tisíce policistů, uzavírat části města a připravovat krizové scénáře pro případ vítězství vlastního klubu, nevypovídá to nic o fotbale. Vypovídá to o stavu společnosti. Francie se dnes nachází v situaci, o které se ještě před dvaceti lety nesmělo příliš otevřeně mluvit. Politické elity, média i značná část akademického prostředí dlouhá léta opakovaly, že masová migrace představuje především ekonomický přínos a kulturní obohacení. Kritici byli často vykreslováni jako lidé neschopní přijmout moderní svět. Jakákoli pochybnost byla automaticky podezřelá. Jenže realita má jednu nepříjemnou vlastnost. Nezajímá ji, co si o ní myslíme. Nejde o to, že by každý migrant představoval problém. Takové tvrzení by bylo stejně absurdní jako tvrdit, že žádný problém neexistuje. Jde o něco mnohem prostšího. V řadě západoevropských zemí jsou některé skupiny přistěhovalců a jejich potomků dlouhodobě nadprůměrně zastoupeny v kriminalitě, sociálních problémech a bezpečnostních incidentech. To není názor. To je statistická realita, kterou lze dohledat ve Francii, Belgii, Německu, Švédsku i Nizozemsku.

Přesto se Evropa příliš dlouho snažila tvářit, že samotné pojmenování problému představuje větší hrozbu než problém samotný. Výsledkem je politika, která se často soustředila více na správnou terminologii než na skutečné řešení. Více energie bylo věnováno debatám o tom, jak o problému mluvit, než tomu, jak jej odstranit. Kritika byla považována za nebezpečnou, zatímco ignorování reality bylo považováno za projev morální vyspělosti. Jenže fyzika společnosti funguje podobně jako fyzika v přírodě. Ignorovaný problém nezmizí. Pouze roste. A tak dnes sledujeme zvláštní paradox. Kontinent, který si zakládá na lidských právech, toleranci a otevřenosti, stále častěji nasazuje tisíce policistů, aby ochránil vlastní města před násilím během sportovních oslav. Kontinent, který chtěl být vzorem multikulturní harmonie, musí pravidelně řešit situace, které připomínají spíše krizové řízení než běžný veřejný pořádek.

Největším selháním přitom není migrace sama o sobě. Největším selháním je představa, že každá migrace je automaticky přínosem a že integrace proběhne sama od sebe. Jako by sdílení stejného geografického prostoru automaticky vytvářelo sdílené hodnoty, loajalitu ke státu a respekt k zákonům.

Fungující společnost není založena pouze na právech. Je založena také na povinnostech. Na respektu k pravidlům. Na vědomí, že hostitelská země není pouze poskytovatelem sociálních služeb, ale také společenstvím s vlastními normami, historií a kulturou. Příliš často se totiž objevuje strach vyžadovat od nově příchozích skutečnou integraci. Jakmile někdo vysloví slova odpovědnost, povinnost nebo asimilace, okamžitě riskuje nálepku netolerance. Jenže bez těchto pojmů nelze budovat soudržnou společnost. Spojené státy nejsou dokonalé a jejich imigrační politika bývá právem kritizována. Přesto obsahují jednu lekci, kterou Evropa zjevně zapomněla. Stát musí být schopen vymáhat vlastní pravidla. Nelegální pobyt musí mít důsledky. Opakované závažné porušování zákonů musí mít důsledky. Veřejný pořádek musí být chráněn bez ohledu na politickou citlivost tématu.

To není radikalismus. To je základní funkce státu.

Pařížské nepokoje po vítězství PSG nejsou příčinou evropských problémů. Jsou pouze symptomem. Jsou viditelným důkazem hlubší krize, ve které se střetává idealistická představa společnosti s tvrdou realitou lidského chování. A možná právě proto jsou tak důležité. Neukazují totiž pouze rozbité výlohy a zapálená auta. Ukazují především bankrot myšlenky, že dobré úmysly mohou nahradit realistickou politiku.

Protože společnost nelze řídit přáními. A dějiny už mnohokrát ukázaly, že když se politické elity příliš dlouho snaží vysvětlovat realitu místo toho, aby ji řešily, nakonec realita začne vysvětlovat je.