Evropská debata o Maďarsku se znovu dostává do známé polohy. Oslabení Viktora Orbána a nástup Pétera Magyara vyvolávají očekávání, že se něco zásadního láme. Jako by se historie chystala zopakovat svůj oblíbený scénář: unavený režim, nový politický aktér, návrat k demokracii. Jenže tahle představa je spíš projekcí evropských přání než odrazem...
Pokud vezmeme epistokratický argument vážně, pak přestává být otázka "proč lidé volí SPD" zajímavá. Relevantní otázka zní: proč má někdo, kdo zjevně nerozumí základním politickým/společenským souvislostem, právo spolurozhodovat o státu?
Debata o budoucnosti Súdánu se v poslední době nebezpečně zjednodušuje. V kontextu probíhající občanské války se znovu objevuje návrh, který už jednou selhal: rozdělit stát. Argument zní lákavě – pokud spolu jednotlivé skupiny nedokážou žít, oddělení by mohlo přinést stabilitu. Jenže realita ukazuje pravý opak. Vznik Jížního Súdánu měl být...
Írán vsadil na nepřímou moc. Místo toho odhalil její limity.
V Katyňském památníku se nestřílí. Tam se leží – a mělo by se MLČET. Místo toho tam vznikne výstava o "polské rusofobii". To není jen drzost, to je učebnicová ukázka, jak se ze zločinu dělá příběh a z obětí problém. V místě, kde proběhl Katyňský masakr, se dnes nevede pieta, ale propagandistický experiment: kolik pravdy ještě lze překroutit, než se...
Pět fází proměny západní politiky
Stát nepadá najednou. Nepřijede tank, nezazní siréna. Stát se rozkládá pomalu – skrze slabost lidí, kteří ho mají řídit. A přesně to dnes vidíme u části českých poslanců, kteří bez mrknutí oka poskytují rozhovory platformám spojovaným s ruskou propagandou. Nejde o názor. Nejde o svobodu slova. Jde o elementární selhání úsudku.
Když prezident Petr Pavel zanechá v Chile pero jako symbolické gesto, může to na první pohled působit jako elegantní narážka na minulost. Média mají ráda příběhy, které se dobře vyprávějí, a tohle je přesně jeden z nich. Jenže svět, ve kterém dnes žijeme, není postavený na příbězích. Je postavený na moci.
V Bulharsku se znovu jde k volbám. Na první pohled jde o samozřejmou věc – demokracie přece stojí na pravidelném hlasování. Jenže čím častěji se tento proces opakuje bez viditelného výsledku, tím naléhavější je otázka, zda se stále jedná o funkční mechanismus, nebo už jen o jeho prázdnou formu.
Svět takový, jaký je – ne jaký by měl být.
